Nové stránky - Cesta k celistvosti

18. června 2018 v 8:56 | TMJ |  Cesta k celistvosti

Rád bych vám představil moje nové stránky, kde je nastíněna moje vize Cesty k celistvosti, která je založena na mých zkušenostech z mé vlastní cesty k mé vlastní celistvosti, poznání sebe sama a rozvíjení svého potenciálu. Vznik stránek má co dělat s rozhodnutím, přestat pouze mluvit a začít také něco dělat. Na doporučení jsem začal s Mužskými kruhy, pomalu se přidávají další akce, nejen pro muže. Stránky jsou poznamenané šamanismem a psychoanalytickým přístupem C.G.Junga, které mě na mé cestě dost citelně ovlivnili. Najdete zde kromě článků, básní a fotek z událostí, hlavně možnost přihlásit se na některou z akcí či seminářů, jako je Mužský kruh, Cesta k celistvosti podle 4 živlů nebo Šamanský seminář. Zároveň se tím moje pozornost přesouvá spíše na webový prostor Cesty k celistvosti, pokud se vám moje články z rubriky Něco málo pro duši líbí, budu psát na podobná témata už spíše tam a tento blog bude opět patřit článkům o bylinkách, permakultuře, receptech a návodech, jako tomu bylo dříve.


Tomáš Merlin Ježek
 

Osvobození Animy

10. května 2018 v 19:17 | TMJ |  Něco málo pro duši



Integrace Animy znamená vlastně její osvobození. V pohádkách to zpodobňuje vysvobození princezny z područí draka. Naše společnost nás vede k tomu, že muž svoji Animu velmi brzo v sobě spoutá. Onen drak je muž sám, to, co se z něj stalo pod rukama rodičů, kutlury a společnosti. Maska, se kterou se ztotožnil. Jeho pravá podstata je zpodobněná princem nebo hloupým Honzou, který vysvobozuje Animu z područí falešného já. Stejné je to s duší. Setkání se s vlastní duší je vlastně aktem jejího vysvobození se z věčného koloběhu znovuzrození. To však svede jen opravdový Hrdina.

Integrace Animy skrze sny

4. května 2018 v 12:05 | TMJ |  Něco málo pro duši

Anima mě provázela ve snech už od útlého dětství. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když se objevila na scéně poprvé. Byl jsem jí doslova fascinován. To mi bylo přibliženě devět deset let. Byl to vcelku jednoduchý sen beze slov. Odehrával se v takové dlouhé hotelové chodbě, podél níž bylo na obou stranách množství dveří. Na druhém konci dlouhé chodby se objevila dospělá žena s dlouhými rovnými plavými vlasy sahajícími až někam pod zadek. Na sobě měla šaty, ze kterých vykukovaly dlouhé štíhlé nohy a krátký kožich, chvíli ho měla na sobě, pak zas přehozený ledabyle přes jedno rameno. Vešla do jedněch dveří na konci chodby a najednou se zjevila ve dveřích o něco blíže. Prošla jimi do protějších dveří a hups, zase jako kouzlem vyšla z úplně jiných dveří, o něco blíže ke mě. Takto pomalým, elegantním krokem se spoustou zastávek, kdy se jakoby ukazovala na odiv, podobně jako když se modelka prochází po molu, ke mě pomalu dokličkovala ze dveří do dveří, až najednou stála přímo předemnou. Usmívala se na mě, jako bychom byli staří známí. Nechápal jsem co se děje, ale líbila se mi. Představila se jako Lili, ale bez toho, aby pohnula rty. Prostě jsem slyšel její myšlenky. Od té doby mě často ve snech provázela a ukazovala mi, jak to ve snovém světě chodí. Miloval jsem ji jak jen může chlapec ženu milovat. Nebyl v tom ani náznak sexuální přitažlivosti, či zamilovanosti, to jsem v té době ještě neznal. Ani jsem nepocitoval nic, co by odpovídalo lásce k matce, pečovatelce nebo sourozenci. Byla to láska, ale jiná, než s jakou jsem měl zatím zkušenost. Vlastně jsem to ani láskou nenazýval. Bylo to zcela přirozené, bez zbytečných emocí a výlevů, prostě jako když zapadne puzzlík do puzzlíku a jde se dál. Dnes bych to nazval "bezpodmínečná láska k čisté ženskosti", přesahující mateřství i partnerství, jak jsem ji měl šanci poznat později. S věkem se začala ve snech objevovat stále řidčeji, ale třeba v osmnácti letech mě překvapilo, když jsem se s ní několikrát setkal na šamanské cestě. Vypadala trochu jinak, ale oba jsme moc dobře věděli s kým máme tu čest. To z jejích úst jsem se dověděl své šamanské jméno, jméno pro Svět za oponou. Ne, není to Merlin :-) Bylo mi doporučeno, abych si ho nechal pro sebe a tak se taky stalo. Naposledy jsme se ale viděli ve snu. Bylo to po dlouhé době, co se neukázala a mohlo mi být něco málo přes dvacet. Loučila se se mnou s tím, že už se takto nebudeme vídat, ale že přijde na svět jako moje dítě. Tenkrát jsem to ještě nechápal, myslel jsem, že ona jako nějaká individuální enetita, třeba duše, vstoupí do těla mého potomka. Dnes vím, že šlo o Animu a ženské tělo je ztělesněním Animy ve světě jevů. Tak tedy na svět přišla první moje dcera, po dvou letech druhá. Měl jsem spoustu starostí, moje představy o světě se různě měnily, jak jsem přelétával z jedné nauky či teorie na druhou a tak jsem docela na celou tu záležitost s Lili zapomněl. Až po letech mi to přišlo znovu na mysl a já si vzpoměl na ten poslední sen s Lili. Ale byl jsem z toho akorát zmatený. Která z těch dvou je Lili, vždyt není ani jedna jako ona? Tenkrát jsem se na to ale díval příliš úzce. Nechápal jsem, že obě jsou ztělesněním univerzální energie ženství, kterou jsem rozpoznal v sobě jako Lili. V té době jsem ještě nic nevěděl o Animě, ani mě nenapadlo, že je ve mě nějaká ženská energie a že ženy jsou jejím ztělesněním. Moje snové lekce tedy prozatím skončily, nyní jsem se měl učit skrze ženy mého života. A nebylo to lehké. Trvalo mi dalších přinejmenších deset let, než se začaly věci hýbat.


Velkým zlomem v mém životě bylo, když jsem se přestěhoval na samotu a začal žít prostým životem, aniž bych věci tak řešil jako dříve. Pozornost jsem zaměřil na praktické záležitosti a volný čas vyplnil zájmem o okolní přírodu. Příroda je vlastně také ženský princip - Matka Země. Zpětně vidím, že můj zájem o spojení s Matkou Zemí, byl vyústěním nevědomé touhy po spojení s Animou. Téma ženství se začalo objevovat i v dalších aspektech, osobních i pracovních. A ve snech. Trvalo mi několik let, než jsem došel k aktivní práci se sny. Začal jsem si je zapisovat a vidět v nich smysl: něco hluboko ze mne se mnou pomocí snů komunikovalo. Anima se už nikdy ve snu neobjevila jako Lili, ostatně sama mi řekla, že to tak bude. Ale časem jsem vypozoroval, že Anima má mnoho tváří a často bere na sebe podobu nějaké mě známé ženy, která představuje určitý její aspekt. Měl jsem například sen, kde nejdříve na scénu přišla její temnější podoba, kterou představovala moje bývalá spolužačka ze střední, taková rebelka s vychlastaným hlasem a nutila mě, abych se s ní líbal. Poté, co jsem jí odmítl, uraženě odešla a objevila se na scéně jiná podoba Animy, kterou představovala žena mého kamaráda, taková indiánka, vždy se mi líbila. Stačil jeden pohled do očí a líbali jsme se. Líbání zde beru jako symbol spojování. Nemusím se tedy nutně spojovat s temnou stránkou Animy, tam klíč do zámku prostě nezapadl. Na druhou stranu vím, že spojením se s jedním z jejích aspektů mi otevírá cestu k ostatním aspektům Animy. A tak jsem v sobě musel přijmout všechny, i ty temné a ještě temnější. Začalo mi dávat smysl, proč křestanství tak vehementně potlačovalo ženství a ženskou energii. Ženská energie, energie Jin, je totiž energie vzařovací, přijímající, v extrémní podobě vtahující, pohlcující, temná ničivá síla, bohyně Kálí. Něco jako černá díra. A tohoto temného aspektu ženství se křestané tak báli, že ho označili za zlo. S vaničkou tak vylili i dítě. Proto je svět tam, kde je. Ale vratme se k mé cestě za integrací Animy. Poté, co jsem poznal mnohotvárnost Animy a získal jsem cit rozeznat ji ve snech, začala za mnou chodit častěji, v různých podobách a pomocí symbolické řeči snů mi ukazovat cestu jak se spojit. Vlastně už samotné snění byla svým způsobem integrace. Nedocházelo v nich ke konfliktům jako dříve, naopak, ve snech jsme si byli stále blíže a byly stále harmoničtější. Občas jsem se probudil s pocitem, že je se mnou v srdci. Od té doby různé její aspekty citím z žen okolo sebe. Z některých více, z některých méně. Z mojí ženy např. jsem v minulosti velmi silně cítil spontánní, živoucí podobu Animy, symbolicky zpodobněnou v jaru. Dokud moje vlastní Anima byla taktéž nevyzrálá, mladičká, taková jarní, velmi mě to k ženám, které byly také takové, přitahovalo. Jako kdybych hledal ve vnějším světě přesný odraz mé vnitřní ženy, abych se s ní mohl spojit. Nyní už tedy vím, že všechny polohy lásky k ženám, které jsem kdy pocítil, neměli ani tak co dělat s tou konkrétní ženou, jako s tou mojí vnitřní, jedinou ženou mého života. A na druhou stranu také cítím, že uvědomění si bezpodmínečné lásky k vnitřní ženě znamená též to, že bezpodmínečně miluji všechny ženy, které jsou pro mne, jako muže, nejdokonalejším zpodobněním ženství v hmotném světě. Přijal jsem v sobě všechny tváře ženství, tedy i všechny ženy.


Zajímavé je, že už ke konci integrace Animy se z mého života jakoby vytratilo téma ženství a začala se objevoval v osobním i profesním životě témata mužská. A po dlouhé době přišel velký sen, jehož tématem ani ústřední postavou nebyla žena. C.G.Jung říká, že Anima/Animus jsou branou do nevědomí a já konečně pochopil, jak to myslel. Do hlubin nevědomí, respektive k aktivní komunikaci s hlubšími archetypy, lze vstoupit pouze celistvý (s integrovaným protipolem tvoříte teprve celek). Jinak to nejde a kdyby se vám to nějakým způsobem přece jen podařilo, semele vás to. Můj první sen po spojení s láskou mého života, s Animou, byl právě o tomto. V tom snu jsem vykopal na zahradě ze země "něco" a posadil si to domů na gauč. Postupně jsem "to něco" viděl ve třech podobách. Nejprve to vypadalo jako nějaký předpotopní robot ze starého železa, celý orezlý, pomuchlaný a špinavý od hlíny, bez známky života, i když jsem v něm něco jako život cítil. Seděl celou dobu na místě a tupě zíral před sebe. Po čase, když jsem se s ním sblížil, objevila se jeho druhá podoba. Už byla více lidská, přesto to byl stále robot. Byl ale krásný a vyleštěný, něco jako Ironman :-D A komunikoval. Občas mě překvapil svojí prozíravostí a třeba i tím, že byl stejně zvědavý na mě jako já na něj. Ale lidé, kteří za mnou chodili na návštěvu domů ho viděli stále jako orezlého tupouna a vůbec jim nepřišel zajímavý. Nechal jsem je u toho. Třetí podoba, ta skutečná, mi byla odhalena jen párkrát a jen na malou chvilku. Intuicí jsem ji ale později cítil téměř pořád - je mnohem, mnohem víc, než se zdá. Je mocnější, než já sám, je tak velký, že mi na to ani moje představivost nestačí. Jestli někdo četl Bhagavadgítu, tak bych to přirovnal ke scéně, kdy Ardžuna poprosí Krišnu, aby mu ukázal svojí pravou tvář, aby viděl jeho velkolepost a poté, co to udělá, prosí ho naplněn úžasem, ale i ohromnou bázní a strachem, aby s tím přestal. Já ho tedy o nic neprosil, ale jakoby to věděl, poodhalil se vždy jen na malou chvilku. Takto jsem tedy navázal komunikaci s archetypem.



Toto je tedy moje cesta necesta k integraci Animy skrze sny. Když jsem o tom mluvil s jinými lidmi zjistil jsem, že to pro mnohé nemusí být tak jednoduché jak se může zdát. Pro mne je to něco zcela přirozeného. Sním už od mala, sny mám často a většinou si je pamatuju. Naučil jsem se také vidět synchronicity a tematicky je spojovat se sny ve stejném období, což mi napomáhá ke čtení významu snů. Ale asi to nebude pro každého. Ve svém okolí jsem poznal mnoho lidí, kteří mají nevědomý strach nasměrovat se sami do sebe, vymýšlejí si různé bypassy, dokonce se někteří tak přizpůsobí, že si v hlavě vytvoří jakýsi model svého vnitřku, který si nastudovali v literatuře nebo přijali od jiného člověka a pohybují se v této vytvořené představě a myslí si, že se noří do hlubin sebe, přitom je to hodně povrchní záležitost. Že skutečně jdete sami do sebe poznáte jednoduše - vaše hlubina naváže komunikaci. Nejste na to sami. Ve vnějším životě se začnou objevovat synchronicity, můžete pocítit tah směrem k nějakému tematu a sny začnou hovořit symbolickou řečí. Vaše nitro s vámi nebude hovořit ve slovech a větách jak jste zvyklí. Je daleko za tím. Na to se člověk musí tak trochu naladit, aby vnímal symbolickou řeč vycházející z nitra. Pak k vám hovoří šumění lisoví ve větvích stromů, kamínky na cestě, poskakující sýkorka, náhlá a náhodná setkání... a sny. A najednou vám bude dávat smysl tohle: "Jak venku, tak i uvnitř, jak uvnitř, tak i venku."

 


Jak souvisí šamanské cesty, hůl a páteř

29. března 2018 v 10:12 | TMJ |  Strom života

Když jsem zhruba před dvaceti lety začal se šamanskými cestami, přišla ke mě na jedné z cest hůl. Prostě najednou se mi objevila v ruce, když jsem se ocitl v situaci, kdy jsem nedokázal zahnat hada, který se stále vracel, at jsem dělal cokoliv. Stačil jeden rozhodný úder holí a had se odplazil a už se neukázal. Nešlo o sílu nebo tvrdost úderu, ale o rozhodnost a nezlomnost záměru, kterou ta hůl symbolizovala. Od té doby jsem hůl na svých šamanských cestách používal vždy, když jsem potřeboval být pevný a rozhodný, když jsem si nebyl jistý, cítil nedostatek vůle nebo jsem potřeboval dodat sebevědomí na své cestě. Stačilo ji držet v ruce. Nedávno jsem si uvědomil, že ta hůl představuje vlastně moji páteř. Když jsem uchopil tu hůl, jakobych symbolicky uchopil, narovnal a zpevnil svojí páteř. Když jsem Rovný a Pevný v sobě, jsem také Sebe-vědomý, Jistý a Rozhodný. Mohu se sklonit před všemi bytostmi všech světů, a přesto neztratit nic ze své Rovnosti. Nahlédnutí této symboliky mi dalo uvědomění, jak Rovnost, Pevnost záměru a Sebevědomí souvisí s páteří. Páteř se mi stala v běžném životě tím, čím pro mne je ve světě za oponou, kam vyrážím na šamanské cesty, hůl.
Zdravím a přeji Vám Rovnost a Sebe-vědomí 🙏

Jaro, Vesno vítej!

21. března 2018 v 21:44 | TMJ |  Strom života

Jaro, Vesno, vítej
Zatanči nám, zaskotač, sluníčko přivítej!
Perun podlehne kráse Tvých očí,
kopí z jeho ruky náhle vyskočí,
a první hrom jarní,
zažene Morenu, ledovou paní...

Tvůj Merlin

Práce s emocemi

3. března 2018 v 18:48 | TMJ |  Něco málo pro duši


Úvod
Na začátek bych chtěl říct, že nejsem zastánce škatulkování a rozdělování na negativní a pozitivní. Emoce jsou prostě emoce. Nejsou žádné chtěné a nechtěné, dobré a špatné. Jsou naše. Patří k nám, tak jako ruce a nohy. Pokud chceme emoce, které jsou komplexní živou energií, nějak rozdělovat, tak ale s tím vědomím, že jde jenom o takový pracovní koncept, který odráží různé přístupy k práci s emocemi.

Nepotlačovat
Emoce jsou pro člověka velkým darem. Když nebráníme emoční energii, aby proudila jak má, když jí naopak dokážeme usměrnit, odkrýváme její velký léčivý potenciál. Taková jednoduchá věc jako je přístup k našim emocím, dokáže změnit náš život od základu. Mnozí lidé po nastudování různé duchovní či psychologické literatury nabudou dojmu, že už jsou jako nad věcí, cítí pouze pozitivní emoce a ty negativní emoce druhých se jich nedotýkají. Ve skutečnosti je to takový útěk od lidskosti, jenom taková maska, pod kterou to mnohdy dost divoce vře, jako v sopečném krbu. Pak nastávají období deprese nebo jakoby bezdůvodného podráždění - protože někde se ta potlačená energie odpustit musí. Někdo má tendence poté sáhnout po alkoholu, drogách nebo zvláštních duchovních praktikách, které radí odstoupit a jakoby se izolovat od emocí. Některé z těchto metod potlačenému dají průchod ty druhé ho ještě více utemují. V zásadě však nic neřeší. Dokud sami sebe nepřijmeme jací jsme, i s těmi emocemi, které se nám na druhých a na nás nelíbí, budeme se motat stále v tom nikdy nekončícím kruhu nevědomého potlačování a nevědomé kompenzace. Potlačené emoce v nás zůstávají, protože jim nedovolíme odejít, nedovolíme jim proudit, odsoudili jsme je k zatracení. Nevědomky si tak vytváříme vlastní peklo, které projektujeme ven a v pekle pak skutečně žijme. Zákon o zachování energie říká, že energii nelze zničit, pouze přeměnit na jiný druh energie. Potlačení tedy časem zákonitě povede k problému, energetické nerovnováze, konečným důsledkem mohou být různá onemocnění. Jak říkal Šula: Projevená negativní emoce je stejně léčivá, jako projevená pozitivní emoce. A stejně tak potlačená pozitivní emoce je stejně destruktivní, jako potlačená negativní emoce.

Dovolme si projevovat emoce, myslím, že žádný z nás není robot ani nadčlověk. Neutíkejme se od člověčenství.

Jak to ale udělat? Jak pouštět třeba negativní emoce a přitom nebýt destruktivní ke svému okolí?
Emoce lze v zásadě vypouštět dvěma způsoby: horizontálně nebo vertikálně. Horizontálně vypouštíme emoce zcela běžně a úplně bezděčně. Emoční energii tak vysíláme na druhé lidi, zvířata nebo i věci. Horizontálně vypuštěná emoce zůstává v prostoru, což je prospěšné u vypouštění těch pozitivních, ale v případě negativních emocí to příliš prospěšné není. Po takovémto vypuštění totiž nedochází pouze k uvolnění nahromaděné energie, ale také k odezvě uvnitř nás samých. Tedy, když na jiného člověka vypustím třeba zlost, vyvolá to ve mě pocity studu, výčitek, sebe-odsouzení či sebe-odporu, které jsou samozřejmě už předem nechtěné a proto okamžitě potlačné. Na jednu stranu si tedy ulevím, na druhou stranu si zase naložím. A to nehovořím o tom, že negativní emoce prsknutá na druhého člověka se horizontálně šíří dál a velice snadno se nám jako bumerang může vrátit zpátky. Na druhou stranu horizontálně vypuštěná pozitivní emoce v nás vyvolá vždy dobrý pocit. Sice časem odezní, ale je to léčivé nejen pro nás, ale i pro příjemce a skrze něj se může pozitivní emoce horizontálně šířit na další lidi. Proto nepotlačujte ani pozitivní emoce, nebojte se, že budete vypadat před druhými hloupě, nestydte projevovat lásku, radost nebo vděčnost. Léčíte tím sebe i druhé. Shrnu-li to, je prospěšné a dokonce léčivé horizontálně šířit pozitivní emoce, ale neprospěšné a dokonce destruktivní takto šířit ty negativní. Jednoduše proto, že horizontálně šířená emoce zůstává v prostoru. V tom vnějším, ale hlavně v tom vnitřním (což je prakticky to samé - co je venku, je i vevnitř, co je vevnitř, je i venku).

Co tedy s negativními emocemi, když je destruktivní je držet v sobě i horizontálně je vypouštět?
Východiskem je vertikální vy-pouštění. Vertikálně lze pouštět emoční energii dolů, do Země nebo nahoru, do Nebe, Vesmíru, nebo jak si to pojmenujete, to je jedno, podstatný není směr, ale vertikální poloha, protože takto vypuštěná emoční energie v prostoru nezůstává. Neulpí na Zemi ani ve vzduchu, ani ve vás. Jsme děti Matky Země a když jsme přišli na tento svět, bylo pro nás vertikální vypouštění zcela přirozené. Pozorujte malé děti. Do určitého věku vypouští zlost dupáním do země. Rodičům se to většinou nelíbí a tak je postupně učí toto chování potlačovat. Tak je to totiž učili jejich rodiče, jiný způsob jak pracovat s negativními emocemi neznají. Nevědomky tak přenáší tyto vzorce na své potomky. Dospělí někdy bědují s obličejem obráceným k nebi nebo se jdou vyřvat do lesa. To je také způsob, jak to ze sebe pustit a zároven energii nešířit dál prostorem. Introvertně založení lidé možná dají přednost vizualizaci a vypouštění negativních emocí ve formě hutné tmavé energie během meditace nebo relaxace nahoru nebo dolů po páteři. Každému bude vyhovovat něco jiného, nebojte se v tomto směru experimentovat, jen mějte na paměti ten vertikální směr. Zkuste to, ucítíte úlevu. Udělejte z toho návyk a zlepší se vám kvalita života.

Dovětek
Na závěr ještě doplnění pro hloubavější čtenáře. Vertikála a horizontála spolu tvoří kříž, kterýžto je jedním z nejstarších symbolů lidstva, kde horizontální linka symbolizuje lidskou úroven a vertikální božskou. V matematice je kříž znakem pro sčítání. Kříž je tedy součtem lidského a božského a symbolizuje celistvost a vyváženost všech elementů (uprostřed kříže, kde se stýká vertikála s horizontálou, je kříž vyvážený a stabilní). Když se říká, abychom byli ve svém středu, má se za to být v tom místě, kde se stýká božské s lidským a kde jedině jsme vyvážení a energie mohou volně proudit. Práce s tímto systémem vertikálního a horizontálního pouštění emoční energie (a samozřejmě také přijímání energie), se tedy nevědomky posouváme k onomu středu a životní stabilitě. Křestanství posunulo horizontální linku rovnoramenného kříže výš, což symbolizuje pozvednutí lidského vědomí na vyšší úroven. Na této horizontální části kříže byl také zavěšen Ježíš a zde také jako člověk skonal. Poté byl pohřben (symbolicky to znamená vertikálně dolů, k Matce) a následně vystoupil na Nebe (vertikálně nahoru, k Otci). Ale to už je jenom takový nepodstatný dovětek ohledně symboliky a není nutno se tím nějak příliš zabývat, akorát by nás to odvádělo od skutečného žití ted a tady. Ta slova okolo nejsou tak důležitá, hlavní je, že to funguje. Každý si to může vyzkoušet.

Odpor k nepřítomnému okamžiku

22. února 2018 v 10:11 | TMJ |  Něco málo pro duši

Odpor proti nepřítomnému okamžiku byl jedním z posledních odporů, které jsem u sebe odhalil a zároven si uvědomil jak odpor pracuje a proč je tak těžké se ho zbavit. Když cítíme k něčemu odpor, znamená to, že to odmítáme, vydělujeme to od sebe samých a označíme jako to, co nechceme přijmout, odmítáme integrovat. Na cestě k integraci a celistvosti se nám postupně tyto bloky rozpouští s tím, jak přijímáme jednotlivé součásti našeho světa a tím pádem sebe sama - protože svět není nic jiného, než našim vlastním odrazem. Dokud však přistupujeme ke světu dualisticky, svádí nás to neustále k tomu, abychom jeden pol prožívání vnímali jako chtěný, tím pádem automaticky jeho protipol vnímáme jako nechtěný - vytváříme si tím nevědomě odpor. Můžeme si namlouvat jak jsme se vším vyrovnaní, vše jsme přijali a jen se snažíme žít v přítomném okamžiku. Ale usilováním o žití v přítomnosti našemu světu říkáme, že být ted a tady je v pořádku a nebýt ted a tady je špatně. Už se vám někdy stalo, že jste byli nepřítomní a když jste si to uvědomili, pocítili jste stud, že jste "ulítli" a odpor k tomuto stavu ne-přítomnosti? Musím být bdělý! Tohle by se mi nemělo stávat! Ach, ta moje hlava, stále se utíkám někam do myšlenek! Musím na tom zapracovat! Maličko to zveličuju, abych demonstroval nesmyslnost takového jednání vytvářející odpor. Nehledě na to, jak ušlechtilý je stav, který se snažíme si uchovat, snažením si nevědomky vytváříme odpor k jeho opaku.
Moje zkušenost je taková, že po čase, kdy se snažíte postupně přijímat věci tak jak jsou, dospějete do bodu, kdy si uvědomíte, že dokud přistupujete ke světu dualisticky, nemá to konce. Je třeba přijmout vše nebo nic, což vlastně znamená přijmout sám sebe se vším všudy bez výjimek. Tak je to jednoduché. Na přítomný okamžik se není třeba soustředit, spíš na sebe samého, na autentické bytí o sobě. Bytí totiž probíhá pouze v přítomnosti. I když zrovna v přítomnosti lítám někde v myšlenkách. I to je jedním z projevů Bytí. Bytí je neduální a stále přítomné, nejde z něj "vypadnout". Tedy soustředěním na bytí nevytvářím žádný druh odporu a samo bytí nevyžaduje snažení. Pokud usiluji o to, být přítomný, být dobrý nebo být láskyplný nebo to-je-jedno-čím nebo kým být, automaticky odmítám nějakou část mne samého, žiju v odporu a nepřijetí.
Zjistil jsem, že Bytí je složeno z mozaiky okamžiků, které jsou jako proud. Někdy jsem jim přítomný, jindy nejsem. Ale Bytí je tu stále. Ve chvílích autentického bytí v přítomnosti cítím čistou radost z pouhé existence. Vnímám, Jsem a to mě naplnuje radostí. Bytí je neuchopitelné, je jako proud nebo vlna, na které se nesu a pozoruju tanec proměn. Není to tak, že jsem jakýsi pozorovatel oddělený od proudu dění kolem mne, je to spíš tak, že ten proud jde směrem zevnitř mne samého, ven. Tudíž já jsem pozorovatel a zároven i samotným děním. Rád používám ten obrat: děju se... Opravdu to tak někdy cítím. Ale i když se nechám unést emocí nebo myšlenkou, i když se moje vnímání zúží a na chvíli zapomenu, kým skutečně jsem, i tak to po opětovném rozjasnění mysli a vstupu do přítomného bytí nijak nehodnotím a svoje vypadnutí z přítomnosti, projev ega nebo podlehnutí negativní emoci je okamžitě přijato. Svým způsobem to je krásná zkušenost, když vypadnu z přítomnosti a pak se do ní opět navrátím. Vždy mi vyvolá úsměv na rtech. Vítej doma

Další články


Kam dál