Září 2015

Touha, hledání, usilování jako překážky bytí

21. září 2015 v 15:13 | TMJ |  Něco málo pro duši
Lidé mají dojem, že nějak dokáží k sobě přitáhnout to, co v životě chtějí, po čem touží. Skouknou nějaké to motivační video, kde to vypadá tak jednoduše. Technik, jak být úspěšný je spousta. Neustále nám to vtloukají do hlavy ve filmech, v reklamách, v práci. Je třeba mít jaský cíl a spoustu úsilí a odhodlání. Ale ve skutečnosti přitahujeme jen to, co JSME a to bývá mnohdy v rozporu s tím, co chceme. Nic jiného ani přitáhnout nelze, úsilí a chtění s tím nemá nic společného. Naopak, působí rušivě, odvádí nás od toho, co JSME...



Přání, chtění něčeho dosáhnout, ať je to sebeušlechtilejší myšlenka, v sobě nese pocit nedostatku. Nejdříve musí dojít ke vzniku nedostatku, aby mohl nastoupit proces dosahování chtěného stavu. Pak dochází k rozdělení, dalo by se říci až rozdvojení. Je tu nynější já, ale s ním nejsem příliš spokojený a pak je tu nějaká zidealizovaná představa já. "Když na sobě budu usilovně pracovat, jednou té představy dosáhnu." Přirozeně zde tedy dochází k rozvoji konfliktu, který je založený na iluzi. Když se nad tím upřímně zamyslíme, tak které já je skutečné - to nynější, nedokonalé nebo to budoucí, vysněné? To se týká i tak posvátných stavů, jako je dosažení osvícení nebo probuzení. Usilování o dosažení tohoto stavu je velkou překážkou k tomu, aby vůbec nastal. Je to paradox, ale přesně tak to je. Probudit se, znamená pustit se, přestat usilovat. Často slýchám, že je třeba, abychom zastavili mysl nebo jí ztišili. Paradoxně však úsilí o zastavení nebo ztišení mysli celou věc ještě komplikuje. V naší mysli vytvoříme malou separovanou část, která se s ní snaží přetahovat. Tato vyseparovaná část mysli si může třeba říkat: "má mysl je klidná" a nebo rovnou přikazuje: "Buď už ticho!" Jak ale můžeme bojovat s myslí na jejím vlastním hřišti, jejími vlastními nástroji? Kam se dostaneme, když se snažíme potlačit mysl pomocí mysli? Ano, do začarovaného kruhu a to přesně mysli vyhovuje.


Mysl není nijak ambiciozní, je to jenom program, nástroj, který je dobrým sluhou, ale špatným pánem. Zato ego, které se pomocí mysli projevuje, je ambicemi přeplněné. A je velmi vychytralé. Když ho odhalíte, okamžitě přijde v převleku s plánem, jak se dá s myslí zatočit, dokonce i jak zničit to zkažené ego a nahradit ho lepším já (novou vylepšenou verzí ega). "Zatím se ti to ještě nedaří, ale když na sobě budeš usilovně pracovat, budeš meditovat, číst, poslouchat velké mudrce, to by bylo, abys mysl neporazil!" Předstírá boj sám se sebou, aby mohlo trvat dál. Co ale s tím? Jak z toho ven? Neo v posledním díle Matrixu na to přišel. V rozhodujícím souboji s agentem Smithem zjistil, že boj nikam nevede. Čím větší úsilí vynakládal, tím větší nakládačku dostával. A tak prostě přestal bojovat. Došlo mu, že jeho nepřítel je jenom prázdnota, která se projevuje prostřednictvím jeho samotného. Když mu nebude dávat žádnou energii, rozplyne se. Stejně tak porazili v legendě o Artušovi čarodějnici Morganu. Prostě se k ní všichni otočili zády a ona přestala existovat. Ale tohle všechno co tu říkám, jsou nakonec jenom myšlenkové pochody. Nelpěte na tom. Nechte to jenom proplout vaší myslí, třeba se něco stane a třeba taky ne. To, co bych vám chtěl skutečně předat, se nedá sdělit slovy. Byly doby, kdy jsem si říkal hledač Pravdy. Jak ale můžete najít něco, co jste nikdy neztratili? Když se hledače zeptáte na to, co vlastně hledá, tak řekne, že neví, ale až to najde, pozná to. Nebo řekne nějakou jinou intelektuální slátaninu. Ego vás dokáže dovést hodně daleko, ale ve skutečnosti vás vede po cestě, kterou samo uměle vytvořilo. Ve skutečnosti nejde o hledání, ale rozpomínání. Bylo to tu stále po celou tu dobu s vámi, ale přes ten humbuk vaší mysli to nebylo slyšet. Nedá se to popsat, protože jde spíš o zážitkový stav. Takové... nastavení.


Já si pomáhám tím, že se pokouším si vybavit jakým způsobem jsem prožíval v dětství. Všechny děti jsou osvícené. No, vlastně i všichni dospělí, jenom o tom neví a hrajou si na cestu za osvícením :-) Nejde o konkrétní vzpomínku, informaci nebo příběh, tam se všude nacpe zase ego. Vzpomeňte si, jak jste byli. Já tomu říkám autenticita. A tu autenticitu přeneste do přítomnosti. Zkuste si třeba vybavit vaší nejrannější vzpomínku, nejlépe z doby, kdy ještě nebyla sformovaná pojmová mysl. Jak jste prožívali, co jste cítili, jak jste byli? A pak nějakou starší, když už jste mluvili, ale přesto ještě nebyl ve vaší mysli vrostlý ten věčný kecálek, co všechno komentuje. Najděte v těch dvou vzpomínkách společného jmenovatele. Zavzpomínejte na pubertu, na tu kakofonii smíšených pocitů a na to, jak jste prožívali přítomnost. A nyní se přeneste do současnosti. Je tu jedna věc, která tu byla po celý váš život v každém okamžiku vaší existence a nyní je tu také. Je to jakýsi proud autenticity. Proud života. Bytí. Bytí je pro vás něco naprosto přirozeného, to nemusíte hledat, dosahovat, usilovat o to. Jenom se pusťe a nechte se unášet tím proudem ;-)


Šaman Angaangaq: roztajte led v lidských srdcích

15. září 2015 v 13:47 | TMJ |  Strom života


Angaangaq, nositel titulu "Angakkorsuaq", což v překladu znamená Velký šaman, je léčitel a eskymácký stařešina národa Kalaallitů ze západního Grónska. Nese v sobě sílu a paměť předků, kterou jsme my někde na cestě věků dávno ztratili. Na svém oltáři má kost z daniela od své pra-pra-...-babičky starou 5000 let. Angaangaq nese poselství od svých předků. Už delší dobu pozoruje proměnu své domoviny, led taje. Ale jeho úkol je mnohem těžší, než je prosté zastavení tání ledovců. Angaangaq chce roztavit led v lidských srdcích. Napsal stejnojmenou knihu, kterou vřele doporučuji (Roztavte led v srdcích) a cestuje po celém světě, aby naplnil své poslání.


Citace z knihy:


"Šaman je člověk jako ty a já, člověk mezi lidmi. Není to nadčlověk, nýbrž skutečný člověk. Bedlivě pozoruje dění, oddává se sebezkoumání a snaží se probádat všechny tři světy svého nitra."

"Všechno, do čeho vložíš duši, ožije. Všecno, co žije, se obnovuje a přichází zpátky. Podívej se na květiny: každý rok se vracejí. Všechno co děláš duchem, se promění v květinu - a ta každý rok znovu rozkvete."



Výzva k motlidbě:


Kráčím k vrcholu hory, abych se pomodlil.
Stojím tu, samotný, na samém vrcholku světa a divám se na nesmírnou rozlehlost, která mě obklopuje. Cítím se maličký, jako tečka v obrovském tvorstvu.

Zdalipak mě Ten Veliký uvidí? Uslyší mě?

Pak si všimnu, že nejsem sám. Jsou tu se mnou kameny, ale spí. Vím to, protože když po nich kráčím, nevidím jejich velkolepou krásu. Setrvávají ve spánku. Musím je probudit, aby mohly Stvořiteli ukázat svou krásu a modlit se spolu se mnou.

Jsou se mnou i rostliny, ale také spí. Vím to, protože když mezi nimi procházím, nekvetou. Musím je probudit, aby mohly Stvořiteli ukázat své nádherné květy a modlit se spolu se mnou.

V dálce vidím zvířata. Také spí. Vím to, protože kráčejí se svěšenými hlavami. Musím je probudit, aby se narodila nová zvířata a mohla si hrát. Musím je probudit, aby mohla chodit jak se patří a modlit se ke Stvořiteli.

Vidím také lidi. I oni spí. Vím to, protože nezpívají písně srdce. Musím je probudit, aby jejich srdce mohla promlouvat ke Stvořiteli.

Jakmile probudím svět kamenů, rostlinou říši a říši zvířat, probudí se i lidé. Pak Stvořitel uslyší naši motlitbu a uvidí mě.

Výzva k motlitbě směřuje ke všem lidským bytostem. Zaslechneš-li ji, následuj ji. Modlím se, aby ses naučil modlit. Pak zaslechneš neuvěřitelnou krásu nerostů, spatříš okouzlující hojnost rostlinné říše, zaplesáš nad rozmanitostí světa zvířat a lidský duch ti na rtech vyčaruje úsvěv.

Modlím se a věřím, že se jednoho dne dáme do zpěvu společně. Když společně zazpíváme, vystoupá náš zpěv až k Velikému nebi a On nás určitě uslyší.