Já jsem, aneb cesta do hlubin mé duše

7. května 2017 v 0:15 | TMJ |  Něco málo pro duši
Rád bych Tě čtenáři pozval na cestu za objevováním mého světa, velkých i malých bytostí, které ho obývají a za tajemstvím o sobě samém, které stojí na pozadí toho všeho. Provedu Tě magickým světem, kde je vše možné a kde víly a skřítkové jsou stejně reální nebo ještě reálnější, než lidé. Začněme afirmací/mantrou/motlitbou, která je vlastně osnovou celého příběhu:

Děkuji
Děkuji Ti Otče
Děkuji Ti Matko
Děkuji Vám bytosti Nebeské
Děkuji Vám bytosti Pozemské
Děkuji Vám všem
Za to, že (JÁ) JSEM



Tato afirmace ve mě zrála krok za krokem, společně se mnou, přibližně pět let. Je výsledkem upřímného hledání životních pravd, postupného odkrývání stále větších hloubek sama sebe. Mám v úmyslu v dalších řádcích ono postupné zrání nastínit, aby mohla být výše uvedená afirmace pochopena ve své úplnosti. Svým způsobem se dá říci, že se vlastně jedná o výsledky výzkumu mého vlastního nitra.
(Občas se v textu vyskytnou výrazy, u kterých je lépe upřesnit, v jakém smyslu je používám. Tyto jsou opatřeny odkazem na různé zdroje na internetu. Asi nejčastnějším výrazem je nevědomí.)

Děkuji
Tato cesta za tajemstvím života se nezapočala před pěti lety. Touha po pravdě o mě samém je jedna z věcí, která mne doprovází již od dětství. Říkal jsem si "Hledač pravdy" a bral jsem to opravdu vážně. Před pěti lety, když jsem se přestěhoval na samotu, však došlo ke zlomu. Vzdal jsem se všech teorií a nauk, přestal jsem to řešit na úrovni myšlení, všechno jsem to pustil z hlavy a svou pozornost jsem soustředil na každodenní život. Bylo třeba štípat dříví, nosit vodu, rýpat se v zemi. V porovnání s touto činností všechny teorie a nauky bledly a ztrácely na významu. Autentičnost každodenního života mě naplňovala více, než všechny nauky o životě. Byla to doba, kdy jsem začal poznávat léčivou sílu bylin, kdy mi příroda začala odkrývat svá tajemství. Odhalováním harmonie a souladu v přírodě jsem začal poznávat harmonii a soulad v sobě. A pocítil jsem nesmírnou vděčnost. Vděčnost za to, že toho všeho mohu být součástí. A tak vznikla první moje modlitba. Každý večer, když jsem ulehal, řekl jsem prostě: "Děkuji."



Děkuji Ti Otče
Nevím, kdy přesně došlo k tomu předělu, k otočení pólů celého mého dosavadního světa, respektive jeho vidění. Kdy jsem si uvědomil, že to, co jsem považoval za svět, je pouze jeho odrazem v mé mysli. Ojevil jsem Ameriku, objevil jsem nezměrnou hloubku nevědomí! Obrácením pozornosti dovnitř jsem byl zprvu ohromen a pocítil nesírnou úctu k tomu, co by se dle terminologie C.G.Junga dalo nazvat oceánem nevědomí. Tato mocná síla tu byla mnohem dříve, než já jako osoba. Utvářela se už v době mého prenatálního vývoje a s přihlédnutím k obsahům nevědomí, které můžeme nazvat archetypální, byla utvářena dokonce ještě mnohem dříve, než tu byla moje tělesná schránka. Těmto obsahům nevědomí se říká kolektivní, protože je máme všichni společné. V porovnání s touto silou jsem si připadal maličký a chtě nechtě jsem se před ní musel sklonit. Zde, v tomto oceánu nevědomí se v každé vteřině mé existence tvořil celý můj svět. Zde jsem se zrodil i já, já jako osoba, já jako příběh, já jako pozorovatel toho, co mi stvořitel mého světa předkládal. Rázem jsem měl komu adresovat vděčnost a tak jsem z prostého "Děkuji" před spaním, udělal "Děkuji Bože". Vhodnější slovo jsem pro vyjádření nezměrnosti této síly nenalezl. Tak jsem navázal kontakt s vnitřním bohem, s tím nejmocnějším archetypem všech dob.



Děkuji Ti Matko
Jak léta běžela, začal jsem stále silněji pociťovat vnitřní nerovnováhu a z toho vznikající neklid. Bylo zřejmé, že se něco z hlubin nevědomí hlásí o slovo. Pustil jsem se tedy do prozkoumávání hlubin mé psýché, abych poodhalil, co se skrývá pod rouškou toho, co jsem před chvílí nazval bohem. A byla to vskutku alchymistická práce. Zkoušel jsem různé metody, od lucidního snění, aktivní imaginace, šamanských cest po meditaci, buddhistickou jógu sna a spánku. Jakýmsi nedopatřením jsem se otřel o svůj Stín (myšleno jako archetypální bytost) a byl jsem vystaven velmi nepříjemné konfrontaci s touto mocností, trvající několik měsíců. Připadal jsem si jako Indiana Jones, procházející prastarou hrobkou nevědouc, co za bubáka na něj vyskočí za dalším rohem. V této době jsem měl také mnoho tzv. velkých snů. Některé byly prorocké, jiné naopak vypovídaly o mé minulosti. Některé silně symbolické a nejasné, jiné byly snadno čitelné a měly vyloženě lektorskou povahu. Můj vnitřní svět se pomalinku prosvětloval, přestože se dá říci, že to stále ještě byla nepatrná jiskra v nezměrně rozlehlém temném prostoru nevědomí. Nicméně, byla navázána komunikace, nevědomý aspekt mne samého byl srozuměn s tím, že o něm vím a jsem připraven spolupracovat. Bylo otázkou času, než narazím na druhou nejsilnější mocnost tohoto světa, kterou nebyl nikdo jiný, než Anima, archetyp ženy a ženství. Znovu jsem objevil Ameriku, objevil jsem ženu v sobě! Její absence v mém vědomí byla důvodem nerovnováhy. Její zvědomění přineslo nejen klid, ale další úroveň vnímání světa. Světa vzniklého nekonečným tancem dvou protikladných sil. Mužské a ženské energie, jang a jin, pasivity a aktivity, dne a noci. Paradoxní povaha světa, která mě dříve velmi mátla, najednou dávala smysl. Cítil jsem se úplný a tento pocit celosti jsem začal vyjadřovat společně s vděčností, která byla nyní adresována oběma pólům mého vnitřního světa: "Děkuji Ti Bože, Děkuji Ti Bohyně".



Děkuji Vám bytosti Nebeské, Děkuji Vám bytosti Pozemské
Jako vyrovnaná celistvá bytost jsem nalezl rovnováhu, kterou jsem na začátku pozoroval v přírodě, následně i v sobě. Zjistil jsem, že se nemusím nutně obracet do vnitřního světa pomocí imaginace nebo meditace, jelikož vnější svět není nic jiného, než projekce toho vnitřního. Přístupem ke světu tedy dávám vzkaz do své vlastní hlubiny nevědomí, která ten svět utváří v nekonečném tanci ženské a mužské energie. Měl jsem dojem, že jsem pochopil, na jakém principu fungují náboženství a kulty. Jedná se o jakýsi posvátný vztah sám k sobě, k mocnostem, které se vytvářely dříve, než jsem byl ve Světě mysli stvořen já, jako osoba, než vznikl jazyk a jakékoliv představy. Proto jsou tak mocné a proto je nemůžu nikdy zcela pochopit, přestože můžu pocítit jejich působení směrem od nevědomí do vědomí. O tom je celá historie kultů a náboženství: o navázání kontaktu s těmito mocnostmi.
A tak mě to zaválo kam jinam, než k pohanské tradici našich předků, hezky zpátky ke kořenům. Navrátil jsem se k šamanské cestě, ke které jsem přičichl už někdy před dvaceti lety, začal jsem studovat náboženství a rity našich předků, slavil starověké svátky, dával obětiny bohům i předkům, hrál a zpíval bohům našich předků. Četl o nich příběhy, o kouzelných bytostech, ve které naši předci věřili a které považovali za přirozenou součást světa. Gnómové, trpaslíci, víly a dryády, nejsou nic jiného, než obsahy našeho nevědomí vzniklé opět dříve, než jsme byli my, jako osoby, než tu byl jazyk a představy o nich. Jsou odrazem přírodních sil v našich myslích. Tyto přírodní archetypy sice nejsou tak mocné, respektive tak viditelné a snáze rozpoznatelné, jako archetypy bohů a polobohů, přesto jsou to mocní pomocníci, o jejichž reálnosti vzhledem k tomu, že Svět mysli je ten jediný svět, který jsem schopen poznat, nelze pochybovat. Dokonce lze říci, že tyto bytosti nebeské i pozemské, jsou svým způsobem reálnější, než je můj soused nebo můj šéf. Můj šéf je totiž v mém světě pouze velmi omezenou představou o šéfovi, kterou jsem si vytvořil na základě zkušeností s ním. Se šéfem jako multi-bytostí s nesmírnou hloubkou a rozsáhlostí jeho světa nemá příliš společného. Zato mocnosti v mé vlastní mysli nejsou pouze představy, jsou reálnější a mocnější, než já jako osoba, než můj šéf jako představa. A nejen v mé vlastní mysli. Narozdíl od představ o mém šéfovi, které jsou mezi mnou a mým sousedem ve své úplnosti prakticky nepřenositelné, každý si vytváříme své vlastní, mnohdy dost rozdílné, jsou mocnosti v našich myslích (v nevědomí) shodné, jsou kolektivně dané. Všimněte si, že panteony bohů našich předků jsou si velmi podobné. Od těch řeckých na jihu po vikingské na severu Evropy, nalézáme ty samé archetypy, rozdíly budou v pojmenování a drobných detailech daných vnějšími talky na ten který rod. To samé by se dalo říci o bytostech přírody jako jsou skřítkové, víly a podobně. Jejich "reálnost" je podmíněná jejich přítomností v našich myslích. A jelikož můj svět není nic jiného, než projekce světa vnitřního, pak jsou tyto bytosti naprosto reálné a můj život ovlivňující. Otázkou je pouze to, zda o tom vím nebo ne, respektive zda si to připustím. To je dle mého názoru základním kamenem pohanství. A nejen toho. Jako multi-bytost obsahující nezměrnou hloubku jsem tedy dospěl k poznání, že můj svět obývají kromě základních archetypů také bytosti, které jsem nazval Nebeské (bohové, polobozi, archandělé apod.) a bytosti, které jsou svázány s přírodními silami a proto jsem je nazval Pozemské (víly, skřítkové, dryády apod.). Není důležité jak si je pojmenuji, spíš že připustím jejich existenci a jejich reálný vliv na můj svět. K mé večerní afirmaci jsem tedy pro úplnost přidal: "Děkuji Vám bytosti Nebeské" a "Děkuji Vám bytosti Pozemské".



Děkuji Vám všem
Z pohledu já jako osoby je hloubka nevědomí nezměrná a nepoznatelná. Nicméně ty nejmocnější (nebo nejviditelnější?) obsahy nevědomí už byly našimi předky poodhaleny a každý, kdo má touhu je poznat, je mu poznání o nich skrze tradici našich předků k dispozici. K tomu, abych poznal sám sebe, se však nemusím nutně zabývat religiozitou mých předků. Bohatě stačí prozkoumávat vlastní hloubku a časem nutně narazím na ty obsahy, které jsou pro mě na mé cestě stěžejní. Můžu si je pojmenovat po svém a vytvořit si tak vlastní duchovnost. Existuje nekonečné množství velkých, malých a ještě menších mocností (nebo spíše více či méně viditelných?), které ovlivňují naše každodenní životy, aniž bychom si to uvědomovali, aniž bychom je měli pojmenované. Myslím si, že to ani není nutné, stačí, když je akceptuji jako jakési síly přesahující mé rozumové chápání a přijmu je jako integrální součást mne samého. Když jsem si to před nějakým časem uvědomil, stal se najednou můj svět magickým místem, kde je vše možné. Svět jsem já a já jsem svět. Jaký jsem já, takový je svět. Moje afirmace se rozšířila o poděkování všem, i těm nepoznaným silám, světlým i temným, slabším i mocnějším, veškeré mé vnitřní existenci v celé její komplexnosti: "Děkuji Vám všem." Tímto jsem přijal sebe sama takového, jaký jsem, tím pádem i celý svět, respektive mojí vlastní projekci světa, takový jaký je. Síly přesahující mne jako osobu mi byly k dispozici, aby mi pomohly udělat pořádek v mých představách o sobě samém. Představách osoby, která si myslela, že ona je to nejdůležitější a že kolem ní se točí celý vnitřní svět. Bylo to stejné uvědomění, jako když naši předci dospěli k poznání, že Země není středem vesmíru, že se dokonce ani Slunce kolem ní netočí, že je pouze nepatrnou součástí vesmírného soukolí, které si jede svojí vlastní hru.



Děkuji, že JÁ JSEM
Kruh se uzavřel. Kruh, v jehož středu je Bůh-Otec, jeho partnerem Bohyně-Matka a v postupných vrstvách další mocnosti mého nevědomí. Až na úplném povrchu se nachází tenká skořápka osobnosti, ta nejmladší, nejslabší a nejkřehčí součást mého já. To jsem nalezl během pětileté introspekce. Je tohle opravdu konec? Tohle je ten smysl? Protože jsem již dávno pochopil, že na úrovni rozumu se takovéto otázky nedají vyřešit, přestal jsem se tím zabývat a nechal to zrát. Mám tu zkušenost, že odpovědi vždy přijdou samy, když jsem na ně připravený.
Nedávno jsem byl vystavený velkému tlaku, který mě donutil ještě jednou nahlédnout celé to soukolí a podrobit ho konečné zkoušce. Reagoval jsem podrážděně, jelikož jsem stále k tomu, co jsem tu doposud psal, přistupoval jako ke konceptu a nechtěl jsem si to připustit. To, že něco vím a příjmu jako fakt ještě neznamená, že to žiji. Ještě jsem se plně nepustil světa představ - stále tu byla konečná představa o mě. Byl to rozpor, který jsem neviděl, pouze cítil, což vzbuzovalo nejistotu. Byl jsem tu já jako pozorovatel toho všeho a zároveň jsem tu byl já jako objekt nahlížení. A tak bylo jen otázkou času, než přijde první facka, která mne nasměruje k hlubší introspekci a uvědomnění, kdo vlastně jsem.
Na začátek bylo nutno si zcela připustit, že já jsem opravdu všechno. Já jsem celý svět, který vytvářím ve své mysli a to beze zbytku. Jsem i to, co vidím v druhých lidech. Druzí jsou pro mne nepoznatelná, nekonečná hloubka. Když si o nich vytvořím představu, ignoruji vlastně jejich skutečnou povahu. A čí je tedy ta představa? Moje přeci. Tedy, cokoliv vidím v druhém člověku, je můj odraz. Pouze moje představa, kterou bych o něm neměl, kdybych ho přijal takového, jaký je, v celé jeho komplexnosti podobné té mojí. Když tedy vidím ve druhém egoismus, není to nic jiného, než moje vlastní energie projevená v mém vlastním světě mé vlastní mysli. Na toto tajemství jsem přišel díky lásce k mé ženě, ke člověku, o kterém jsem si myslel, že ho znám nejlépe ze všech. Jedině moje láska k ní, naprosté a bezpodmínečné přijetí mi dala to uvědomnění, že je pro mne tajemstvím a že veškeré mé přestavy o ní byly pouhou fikcí, příběhem v mé mysli. V mém světě existuje pouze moje láska, vyžadování lásky od druhého je tedy nesmyslná, poněvadž budu mít vždy jen představu o ní. Tak je to se vším, ne jenom se ženou, ale s celým světem. Zjistil jsem, že můj život se odehrává v jakési krabici, kde vše, co vidím, jsem já. Díky lásce ke světu jsem postupně pochopil a integroval celý kruh, o kterém jsem výše psal, že se uzavřel. Lásku bych v tomto kontextu definoval jako vyjádření respektu a bezpodmínečného přijetí. Respektu k nepoznatelné hloubce a přijetí bez souzení. Vyjadřuji tak vlastně respekt k sobě, stejně tak přijetí sebe sama.



Druhým krokem k odhalení toho, kdo jsem já, byla cesta k mé pravé podstatě, k tomu, kdo celý ten kruh nahlíží. Moje pravá podstata je to, co je obsažené ve všem, co jsem kdy prožil, co tu bylo stále a nikdy neodešlo. JÁ na té nejzákladnější úrovni není žádná představa, není to příběh o nějaké osobě, se kterou se po většinu svého života ztotožňuji, není to žádné soukolí obsahující všemožné mocnosti z mého nevědomí, není to mysl tvořící tento můj snový svět, není to ani tohle všechno dohromady. Má pravá podstata tohle všechno spojuje, moje pravá podstata tohle všechno oživuje. To z mé pravé podstaty všechny tyhle formy vyvstávají. JÁ jsem VĚDOMÍ toho, že já jsem. Vědomí je to, co je obsažené ve všem, čím jsem si kdy myslel, že jsem. Vědomí je to, co bylo přítomné vždy a v každém okamžiku mého života. Nyní nemám na mysli ono vědomí z psychoanalytického hlediska - opak nevědomí, o jehož hloubce jsem zde tolik napsal. Mám namysli spíše uvědomění, samotné uvědomování si. Díky uvědomování mohu vše nahlížet, uvědomování je vlastně nahlížení samo. Samotné uvědomování nahlédnout nelze. Bylo tu vždy a až tu jednou nebude, přestanu existovat. To je ta nejhlubší podstata, která sama obsahuje všechny podstaty. Můj život tedy není nic jiného, než kontinuální uvědomování si. Uvědomování samo o sobě je prázdné. Nemá formu, a proto je rozumem těžko uchopitelné. Z toho důvodu mu pravá podstata stále uniká. Vědomí na sebe bere formu až skrze mysl. Poslední část afirmace tedy zahrnuje úplně všechno, zároveň stojí nadevším: "JSEM" je nejvyšší pravda, ke které jsem dospěl. Já, vědomí, jsem.



Dodatek:
Je třeba, aby si čtenář uvědomil, že je nemožné předat pomocí slov a představ mou vlastní zkušenost, navíc tak těžce popsatelnou, jakou je cesta do hlubiny vlastní existence. Navíc jsem se snažil vypíchnout jen to nejdůležitější a spousta věcí tak zůstala nevyřčena (např. mezi obdobím "Děkuji Bože" a "Děkuji Bohyně" jsem se ztotožnil s archetypem Božího syna a na dva měsíce jsem jím byl). Nezabýval jsem se dalšími detaily jako je vývoj jazyka a jeho souvislost s tím vším. Uvědomuji si, že pouhé konstatování, že archetypy tu byly dříve, než jazyk, opomíjí vrozené dispozice pro gramatiku a řeč těla a rozhodně by si toto téma zasloužilo větší prostor. To ale i další témata, která jsem zde nakousl. Kdo by to pak četl, kdybych měl vše detailně rozvádět. Prioritou mi bylo autenticky zachytit, jak to mám.
Dále si je třeba uvědomit, že čtenář si na základě vlastních zkušeností vytváří své vlastní představy o tom, co píši, což celou záležitost ještě více komplikuje. Nedokáži předat, co bych chtěl, ale snad jsem se k tomu přiblížil. Doufám, že si z toho každý vezme, co potřebuje na své vlastní cestě životem. Každý máme svojí cestu, svůj svět, takže mnoho věcí, co zde uvádím, nemusí do toho vašeho pasovat. Základní podstata a otázka JÁ bude však u všech velmi podobná, rozdíly mohou být dané pouze rozdílným pojmenováním (psycholog bude vnímat duši jako jednu z hlubších součástí nevědomí, kdežto mystik ji spíše ztotožní s oním všeprostupujícím vědomím, které přetrvá i po smrti). Najdou se dozajista i tací, pro které bude čtení akorát ztrátou času. Nechte se vést intuicí. Pokud už na začátku pocítíte, že to není nic pro vás, nečtěte to. Je to jen spousta slov a představ o mém světě. Pro vás to nemusí mít v současné době absolutně žádný význam.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama