Listopad 2017

Kos a Vlk

27. listopadu 2017 v 10:55 | TMJ |  Něco málo pro duši

Pohovořím něco o mé šamanské cestě, silových zvířatech a osudu.

Když jsem v osmnácti přičichl ke keltskému šamanovi, začal jsem chodit na šamanské cesty do světa za oponou. Tam jsem získal své totemové neboli silové zvíře - kosa. Má dokonce jméno, kterým ho volám když jdu na cestu, ale mám své důvody ho nikomu nesdělovat :-)
Kos byl skvělý průvodce, nikdy mě nenapadlo, že bych mohl mít i jiné totemové zvíře. Vždycky věděl kudy kam se vydat. Měl nadhled a vždy věděl, co je třeba udělat, abychom se dostali tam, kam jsme potřebovali. Uplynulo necelých dvacet let, kdy jsem chodil na jiných cestách, ale po těch šamanských už ne. Ale poslední rok jsem jakoby cítil volání cest. Dlouho jsem to odkládal...
Z nějakého důvodu se v mém okolí začalo objevovat téma vlka. Přikládal jsem to mému obráceni k přirozenému životu na samotě, kam jsem se přestěhoval. Ale když jsem se nakonec relativně nedávno vydal opět na šamanskou cestu, potkal jsem vlka, mé nové silové zvíře. Vlk je jiný, než kos. Vlk si jde svojí vlastní cestou, přímo k těm nejsilnějším místům. Neohlíží se, nečeká, zbytečně nemluví. Když se ho nedržím, mám smůlu. Ale když ho následuju, dovede mě právě k tomu nejsilnějšímu místu, na které na své cestě do své vlastní hlubiny můžu narazit. Mohl bych jít mnoha cestami, vlk však jde tou cestou, která je pro nás nejsilnější. Ano, pro nás, protože my jsme jedno. Nejsem já, pak kos, a potom vlk. Oni jsou já a já jsem oni. Nejsou to jen výplody mé vizualizace. Jsou to projektované archetypální obsahy mého nevědomí, které ví mnohem víc, než já, jako osoba.
Kos není nikde mimo mě, ani jenom v mojí hlavě. Cítím ho, je tu se mnou stále, ne jenom na mých šamanských cestách. Jakoby mi pomyslně seděl na rameni a moudře vybíral cesty, kterými se vydáme. Už dávno jsem se odevzdal jeho vedení. Ne nějaké entitě ze sna, nějakému mentálnímu obrazu kosa, který mi napovídá. Ten kos představuje vnitřní moudrost, kterou v sobě všichni máme. Někdo ho nazývá Vyšším principem. Vlk je tu také stále, pomyslně kličkuje mezi stíny, jde si svou cestou - na silná místa. To jsou ty silné osudové okamžiky, které mě volají. Vlk je cítí a míří přímo k nim. Není s ním tak snadné pořízení jako s kosem. Abych následoval vlka, musím si všímat, musím být přítomný. Vlk žije v naprosté přítomnosti, jakmile nejsem přítomný, může se mi ztratit... Najednou získávají ony poučky o tom, že bychom měli spočinout tady a ted jiný rozměr. Být tady a ted je součástí mojí osudové cesty, abych z ní nesešel, abych byl, jak mám být. K tomu nepotřebuju Eckharta Tolleho, abych to věděl. Dovedl mě k tomu můj vlk. Můj vnitřní radar. Být tady a ted není cílem, ale prostředkem k tomu, abych udržovali ten správný kurz životem.

Jde vlastně o to, nechat se vést vnitřní moudrostí a přitažlivou silou osudu. A zároven být bdělý.

Nevím, co bude dál. Vlk mě zavádí do míst, která by se dala přirovnat ke králičí noře v Alence v říši divů. Dějí se v mém životě úplně šílené věci a já k nim přistupuju s hravostí a nadhledem kosa. Nevědomky jsem si díky totemovým zvířatům postavil most do mého nevědomí a tak jsem dovolil, aby magie vstoupila do mého života. Magie není žádná věda. Ta nejsilnější sídlí v našem srdci. Když se uhnízdíte v srdci, pak cokoli uděláte, stává se magickým aktem. Je to jako v zenové básni Deset podobenství o býku, kdy v poslední, desáté fázi ten, který se na začátku vydal na cestu za hledáním býka, "dává rozkvést uschlým stromům".