Leden 2018

Chromý Jelen - dvě stránky medicinmana

31. ledna 2018 v 9:33 | TMJ |  Strom života

Medicinman nemá být svatý. Měl by poznat a procítit všechny proměny života. Zoufalství, radost, kouzla i realitu, odvahu i strach svého lidu. Měl by se umět snížit na úroveň broučka! Vznášet se vysoko jako orel. Pokud nezakusí obojí ,nestojí jako medicinman za nic.

Nemoci, vězení, chudoba, opíjení - všechno jsem to musel zažít na vlastní kůži. Svět se točí kolem hříchů. Nemůžeš být tak nafoukaný, tak nelidský, že chceš být čistý, duši pěkně zabalenou do igelitového pytlíku. Musíš být současně bůh i ďábel.

Být dobrým medicinmanem znamená být uprostřed vřavy a neskrývat se před ní. Znamená to poznat život ve všech jeho stupních. Znamená to nebát se občas ze sebe udělat blázna. I to je posvátné. Příroda a Velký Duch taky nejsou dokonalí. Tolik dokonalosti by svět ani neunesl. Duch má dobrou tvář i špatnou tvář. Někdy se víc poučím z té zlé stránky než z dobré.


Chromý jelenec (nepřesně uváděný jako "Chromý jelen"; lakotsky Tȟáȟča Hušté, anglicky Lame Deer; 1900 nebo 1903 - 1976), také známý jako John Fire, John (Fire) Lame Deer a později The Old Man, byl indiánský svatý muž, šaman, z kmene Lakotů. Patřil k náboženskému spolku opačníků (lak. heyoka).

Mužská síla

17. ledna 2018 v 15:21 | TMJ |  Něco málo pro duši

Pravý muž zná svojí sílu. Nemusí ji nutně demonstrovat. O tom sní ti, kteří ji nemají. Jen si jí je vědom. Jako jelen si je vědom svých parohů, vlk svých tesáků, muž svého meče u pasu. A to stačí. Dělá ho to silným uvnitř a laskavým napovrchu.

Kamínek v botě

17. ledna 2018 v 15:16 | TMJ |  Něco málo pro duši

Člověk si celý svůj život nese své strachy a bolestivé pravdy o sobě samém. Za ta léta se již naučil je potlačovat a předstírat, že tu nejsou. Staly se tak vrostlými, že o nich vlastně už ani neví. Přesto zevnitř stále působí a pokřivují jeho jednání. Je to stejné jako s kamínkem v botě. Kamínek tlačí, ale nemáme čas se zastavit a dát věci dopořádku. Chodidlo postupně kamínek vstřebá, stále však působí bolest, když na něj došlápneme. A tak to pro jistotu neděláme. Bolest sice necítíme, ale naše chůze je tím pokřivená. A když nás někdo náhodně postrčí a my jsme nuceni na nohu plně došlápnout, ucítíme bolest a vztek. Vztek na toho člověka, který to způsobil. Ve skutečnosti si bolest způsobujeme sami. Nějaké to postrčení bychom na zdravých nohách ustáli. Úplně by stačilo udělat si na sebe chvilku čas, zastavit se, sundat si boty a beze strachu se podívat na svá odhalená chodidla. Vypreparovat vrostlé kamínky bezbolestně nejde. Je to cena za to, že pak můžeme svobodně kráčet.



Vědomé konání

17. ledna 2018 v 10:12 | TMJ |  Něco málo pro duši
Nechat věci plynout. Známe to: netlač řeku, teče sama. Jak funguje tento mechanismus? A kdy poznám, že se mám nechat unášet a kdy je čas vědomě konat?


Člověk je vlastně takový energetický systém, který se sestává z různých úrovní energie, od těch jemnějších, po hrubší formy. Všechno je energie, hmota je pouze forma energie, stejně tak naše psychika je pouze forma energie. Uvnitř člověka se tyto energie různě mísí, vyvažují a přelévají podle potřeby. Tento energetický systém funguje bezchybně a když naše vědomí stojí ve středu tohoto systému (v srdci), ničemu nepřekáží a vše probíhá jak má. Dokonalost sama.

Problém nastává, když se přirozenému proudu energií v nás postavíme do cesty. Třeba když naší pozornost upínáme k myšlenkám, hodnocení, porovnávání, přemítání o minulosti nebo budoucnosti, odporu nebo odsouzení... když prostě vypadneme ze svého středu. Energie pak nemůže volně proudit a dochází k nerovnováze a rozhození energetického systému. Nerovnováha vyvolá vnitřní napětí a najednou nic nejde tak, jak bychom chtěli nebo potřebovali. Nechat věci plynout tedy znamená, nestát jim v cestě, dovolit věcem se dít jak mají a jen je pozorovat ze svého středu. O všechno se postará dokonale vyvážený systém.

Když už vstoupíme do interakce s energetickým systémem, děláme to s plným vědomím a čistým záměrem. Pozorováním tance energií uvnitř nás časem rozpoznáme mechanismus a směr proudění energií (jako v případě proudu řeky) a můžeme jim jít tzv. naproti. Ideálně se stát jejich partnerem. Nechat se jimi vést, jako se nechá vést tanečnice tanečníkem. Řeka teče sama, ale my můžeme použít kormidlo či pádlo k tomu, abychom se s využitím proudu řeky a naší síly dostali tam, kam potřebujeme. Tímto aktem opouštíme pasivní přijímání a začínáme vědomě tvořit.

Měli bychom se však mít na pozoru, abychom první fázi příliš neuspěchali, jinak by naše vědomá rozhodnutí byla výsledkem převzatých vzorců a nefunkčních komplexů, což by se rozhodně tancem nazvat nedalo. K vědomému tvoření je třeba, aby v našem nitru vše plynulo a my byli pevně ukotvení v našem středu. Z tohoto místa vedeni intuicí poté vědomě vstupovali do dění a vnášeli do něj novou esenci, zcela novou svěží energii, tedy vědomě tvořili.


Setkání se sebou

16. ledna 2018 v 12:46 | TMJ |  Něco málo pro duši

A jaké jsou vaše dojmy ze setkání se sebou?



Bytí v srdci

15. ledna 2018 v 21:08 | TMJ |  Něco málo pro duši
Dnes je v módě hovořit o srdci. Buď v srdci, žij srdcem, naslouchej vlastnímu srdci, jdi za hlasem svého srdce a já nevim co všechno ještě. Ale co se vlastně myslí tím "srdcem" a jak se dá naslouchat vlastnímu srdci? Jak sestoupit do srdce, jak v něm zůstat a jak se vyvarovat záměně a nenechat se nachytat myšlenkami vydávajícími se za vnitřní hlas? Jak to nepoplést? Odpovědět na tyto otázky a přitom nesklouznout do pouhé hry slov a rozumování nad pojmy, je takřka nemožné, jelikož se dostáváme na tenký led, kdy se pokoušíme hovořit o věcech, pro jejichž vyjádření slova nestačí. Pokusím se zde co nejkratší cestou a co nejsrozumitelněji jak dokážu přiblížit zodpovězení otázek tohoto typu, i když konečná odpověď bude na vás - ověřte si to sami a uvidíte.


Naslouchání vlastnímu srdci není až tak úplně nasloucháním v pravém slova smyslu. Slovo "naslouchání" evokuje zapojení řečového centra - jeden mluví a druhý poslouchá. Ale pomocí slov a obrazů komunikuje pouze hlava, srdce takto s informacemi nepracuje. Srdce nepodává útržky informací poskládaných do slov či obrazů. Srdce předává informaci v celistvé podobě. Prostě VÍTE. Ted a tady to máte vcelku. "Naslouchat" vlastnímu srdci znamená sestoupit z hlavy do srdce a jen tam prostě být. Najednou víte, co máte dělat. Najednou víte, co jste věděli vždy, akorát to přes lomoz myšlenek nebylo cítit. Víte, kdo jste. Srdce je kanál k naší pravé podstatě. Přímá linka. Byla tu celou tu dobu, ale zapomněli jsme na ní. Je to velmi jemná energie, ale trvalá a všeprostupující. Srdce si tak šeptá, že abyste mu mohli "naslouchat", musíte být přímo v srdci. Jste-li v srdci, prostě VÍTE. Nemáte potřebu to, co víte, nějak rozkládat do slov. Já se o to nyní pokouším, i když je předem jasné, že je to nemožné předat, tak jak to je. Mým účelem však není předat vám iformaci o tom, jak to je. Mým účelem je nabídnout vám, abyste sestoupili z hlavy do svého srdce a sami poznali, co se vám tady snažím tak kostrbatě popsat. Pak budete vědět :-)

Když už tedy projevíte zájem naslouchat svému srdci, může vás napadnout, že vlastně nevíte jak to udělat, jak do něj tedy sestoupit? K tomu je třeba si uvědomit, že "sestupování" do srdce je věc bezusilovná a že vlastně nejde o žádné sestupování, ale o puštění. Úsilí neustále vynakládáme spíš na to, abychom se udrželi tam, kde jsme, v zoně známého a bezpečného. Sestoupení do srdce tedy nespočívá v nějakém vědomém kráčení určitým směrem, ale v tom, že se prostě pustíme a srdce si nás samo přitáhne. Dá se to přirovnat k situaci, kdy ležíte v proudu řeky a pevně se držíte nějakého kořenu nebo kamene. Nechcete opustit známé a bezpečné místo, kde jste se usadili, kde vás rodiče, učitelé, společnost naučili žít a zaseli do vás vzorce chování a také strach ze samotného puštění se. Opravdu je to tak jednoduché, že se stačí pustit a důvěřovat srdci. Řeka teče sama, jen se nechat nést.

Jak to to srdce dělá, že si nás přitahne? Co je to za sílu? Srdce je náš střed, vyvažuje nás. Je to místo, kde se všechny energie stýkají, vyrovnávají a kde jedině jsme doma. Srdce se nachází jednak uprostřed těla, také uprostřed energetického čakrového systému, kdy stojí mezi horními čakrami a dolními čakrami, vyvažuje je a integruje. Je také generátorem vytvářejícím silné elekromagnetické pole, měřitelné přístroji. Toto pole prostupuje celým tělem, ovlivnuje každou buňku. Nese informaci, jakýsi rytmus, podle kterého se synchronizuje veškeré dění v těle, i mozek se řídí těmito rytmy. Je tedy také jakýmsi dirigentem udávajícím rytmus celého organismu. Věděli jste, že srdce začne pracovat dvacet dní po početí, kdešto mozek zhruba po 90 dnech? Mozek to tady neřídí a nikdy neřídil. Dirigentem a udržovatelem rovnováhy sil na všech energetických úrovních je a vždy bylo srdce. Není divu, že přitahuje naše vědomí. Je to jakoby ho volalo domů. Naprosto přirozeně, protože taková je jeho povaha.

Jak z toho nevypadnout? Jak být stále v srdci? Nejčastější příčinou, která vás vyhodí ze srdce je strach. Srdce značí energii otevření, strach uzavření či stažení. Tyto dvě síly se vylučují, proto nejde být ve strachu a zároveň v srdci. Další příčinou vykopnutí ze srdce může být egoistické jednání. Srdce je síla sjednocující, kdežto ego rozdělující. Opět se tyto dvě síly vylučují, proto když nasoupí ego se svým vydělováním a povyšováním, hlas srdce slábne. Jsme slovy písem tzv.: "vypadli ze společného rytmu". Naopak každý laskavý čin nás opět navádí na společný rytmus a navrací do srdce. A tudy vede cesta k trvalému bytí v srdci. Skrze milující pozornost. Každý mluví o tom, jak je důležité žít v přítomném okamžiku. Samotné spočinutí v přítomnosti však nestačí. Snadno se z toho stává mechanická záležitost. Když však k přítomnému okamžiku přidáme lásku, dostaneme milující přítomnost. Přítomný okamžik, který se do té doby skládal z pouhého pozorování vjemů a pocitů, tak získá novou kvalitu, dostane smysl. Stane se autentickým. Když budete laskaví ke každému příchozímu okamžiku, už ze srdce nikdy nevypadnete to vám garantuju :-) Neznamená to, že máme být laskaví pouze k lidem a přijímat je takové jací jsou. Jde o to být laskaví k přítomnému okamžiku. Což ve svém důsledku znamená být laskavý sám k sobě, protože co je přítomný okamžik, když ne kontinuelní prožívání sebe sama.

Milující pozornost vám umožní přijímat všechno a všechny, včetně vás samých, takové jaké to je. A jsme zase u toho pouštění: nechat věci plynout, dovolit jim přicházet, odcházet nebo zůstávat jak dlouho chtějí... Nechat věci láskyplně plynout znamená nejen důvěřovat v proces, ale také mít odvahu spočinout v přítomnosti, i když je nedokonalá. I tohle si musíme dovolit, být nedokonalí :-)


Jak prohloubit milující pozornost? A jak z ní udělat návyk? Není na tom nic těžkého. Klíčem je spokojenost. Ze spokojenosti potom vychází klid, který upevnuje milující pozornost. Když jsme spokojeni, dostaví se časem klid, který se bude stále prohlubovat, dokud se nenecháme opět vyrušit nespokojeností. Nelze být klidný, tichý a zároven nespokojený. Nespokojenost nás vždy z klidu vytáhne. Projevem nespokojenosti je myšlení. Je zkušeností mnoha lidí, kteří zkouší praktikovat meditaci, jak bývají myšlenky vtíravé a neodbytné. Je zbytečné se pokoušet myšlenky zahánět, rozpouštět nebo přijímat... Stále to není nic jiného, než přetlačovat se s nimi o prostor mysli. Během meditace má být mysl vyprázdněná, to znamená, že tam nemá co dělat ani žádný čistič, rozpouštěč či přijímač myšlenek. S myšlenkami se vypořádáme tak, že se zaměříme na vyvolání stavu spokojenosti. Nehledáme na naší meditaci chyby, jsme s ní spokojeni. Nehledáme chyby na přítomém okamžiku, jsme s ním spokojeni. Jsme spokojeni s dechem, myšlenkami i neklidem, kdyby se případně dostavil. Jsme s pokojeni sami se sebou. Trvalá spokojenost vyvolá trvalý klid, nejen během meditace. A klid se stane živnou půdou pro rozvoj a stále udržení milující pozornosti.

Sice to z výše uvedeného vyplývá, ale přeci jen, kdyby někoho napadlo: čím vyvolat tu spokojenost? Odpověd je jednoduchá: přijetím všeho.

Přítomný okamžik a Odinova moudrost

8. ledna 2018 v 8:54 | TMJ |  Něco málo pro duši

Často se setkávám s nepochopením podstaty nástroje, kterému říkáme bytí v přítomnosti, ted a tady, a nadhodnocováním pouze jednoho aspektu přítomného okamžiku a to je vnímání obrazu vnějšího světa. Je to pochopitelné, jsme vizuálně zaměření živočichové, osmdesát procent všech informací od smyslových orgánů pochází ze zraku. Proto i v tomto případě, když se rozhodneme být v přítomnosti, automaticky upřednostnujeme zrak. Když se však podíváme pod pokličku samotnému zrakovému vnímání, zákonitě dojdeme k tomu, že to, co vidíme je pouze interpretace skutečnosti, kterou nám naše mysl předkládá a my jí uvěříme a říkáme jí přítomný okamžik.

Když poctivě zkoumáme přítomný okamžik a nezůstaneme u pouhého přijetí toho, co nám předkládají smysly o vnějším světě, obrátíme pozornost na to, jak je samotný přítomný okamžik v nás stvořován, jak je po této cestě ohýbán různými programy a vzorci, když půjdeme upřímně za tím, stále hloub, dojdeme nakonec k tomu, co stojí na počátku celého procesu vnímání, uvědomování, dojdeme sami k sobě. Kdo je ten, kdo vnímá přítomný okamžik? Jako všechny cesty, i cesta žití v přítomném okamžiku je pouze nástrojem k poznání sebe sama. Žití v přítomnosti není cílem, ale prostředkem. Je to, co vnímám skutečné? A jak to poznám? Pokud moje přítomná pozornost neskončí u pouhého registrování vnějšího světa, ale naslouchá také vnitřním pochodům a pocitům v každém okamžiku a tomu, kdo stojí na pozadí toho všeho, dostaneme teprve ucelený obraz přítomnosti. Vnímání sebe, samotného prožívání, samotného bytí o sobě. Cítit se. To už je jiný level, než se jen "dívat" a zahánět myšlenky, abych udržel bdělou pozornost. Odkrýváme tím také pravdivost a opravdovost v sobě. To, čím skutečně jsme. Bez zaměření pozornosti dovnitř, ke své pravé podstatě, je žití v přítomnosti jen berlička jak uniknout od strastí a utrpení běžného života (nebudu myslet na utrpení a doufám, že z mého života tak zmizí).

Severský bůh Odin pro moudrost obětoval oko. Na svět od té doby shlíží pouze jedním okem, což se kupodivu nestalo jeho deficitem, ale naopak, jelikož to druhé oko je neustále obráceno dovnitř, dívá se na sebe sama ze studny moudrosti napájející strom života.

Výňatek ze severské mytologie:

Před dávnými, dávnými lety, když byl svět ještě mladý, se Ódin zahalil do svého dlouhého pláště, nasadil si klobouk a v přestrojení za pocestného putoval zemí obrů. S nasazením života se pokoušel dostat k Mímimu, aby tam našel moudrost.
"Chci se jen jedinkrát napít z tvé studny, strýčku Mími," řekl Ódin. "Nic jiného nežádám."
Mími zavrtěl hlavou. Ze studny se nesmí napít nikdo, jen on sám.
"Jen jediný doušek. Když se napiju z tvé studny, Mími, budu moudrý. Řekni, co za to chceš."
"Chci za to tvoje oko," pravil Mími. "Hoď do studny své oko."
Ódin se zatvářil odhodlaně.
"Dej mi nůž," řekl jen.
Když udělal, co bylo zapotřebí, vložil své oko opatrně do studny. Zíralo na něj z vody. Ódin naplnil roh Gjallarhorn vodou z Mímiho studny a přiložil ho ke rtům. Voda byla studená. Vypil ji jedním douškem. Zaplavila ho moudrost. Zbylým okem náhle dohlédl dál a viděl zřetelněji než kdy předtím oběma.
Ódinovo oko stále leží v Mímiho studni, uchovávané vodami napájejícími jasan světů, nevidí nic a zároveň vidí všechno.

Všimněte si toho obratu: zíralo na něj z vody. Tzn. uviděl sám sebe. A díky tomu dohlédl dále a viděl zřetelněji než kdy předtím. Nevidí nic a zároven vidí všechno...

Boj s egem pod taktovkou vyššího ega

8. ledna 2018 v 8:50 | TMJ |  Něco málo pro duši

Vyšší ego nebo by se dalo říci také emancipované či duchovní ego je takové upgradované, vylepšené ego, ještě více mazané a ještě více hladové po naší energii, po naší pozornosti. Ego je vlastně jenom označní pro jakousi konstrukci, pro nějakou interpretaci toho, co slovo ego pro nás představuje - název pro nekonkrétní egoistickou energii uvnitř nás. Všichni jí známe.

Chtít zničit nebo rozpustit ego může chtít zase jenom ego. Protože ten kým skutečně jsem - moje pravá podstata - žádný problém s egem nemá. Chápe, že ego je prostě součástí mého současného způsobu bytí a moje skutečná podstata ho takto přijímá. To jenom duchovní ego může mít problém s egem, tedy s tou jeho primitivnější částí, která na sebe až příliš okatě upozornuje. Když se ego emancipuje, už tuhle svojí primitivní část nepotřebuje. Duchovní ego, převlečené za nějaký ideál, problemtizuje svojí vlastní existenci, čímž si akorát říká o větší pozornost, více energie.

Ego jako takové nelze zničit. Na hlubší úrovni existence tohle víme. Ego však strhává natolik naší pozornost vytvořeným nepřítelem - starým egem, že jsme na to zapomněli. A tak ho jen svým brojením proti egu živíme. Ego je třeba integrovat, ne s ním bojovat. Uznat, přijmout, s láskou obejmout. Jako malé zlobivé dítě dožadující se zlobením naší pozornosti. Nahlížet ho v přítomnosti, když se dostaví jeho energie, ale nehodnotit zda je to dobré, či špatné. Spíše se pozastavit nad tím, co mi to říká o mě samotném, že se tato egoistická energie ukazuje. Co za tím je? Jaká skutečná potřeba, potlačená energie se za tím skrývá? Tímto způsobem se nám stane ego užitečné k odkrývání potlačených částí nás samých. Pak se přestaneme soustředit na ego a jeho nuance a svojí pozornost obrátíme spíše k tomu, co za tím egem stojí a hlavně - kdo je tím, který si to ego uvědomuje. A najednou problém s egem zmizí sám