Bytí v srdci

15. ledna 2018 v 21:08 | TMJ |  Něco málo pro duši
Dnes je v módě hovořit o srdci. Buď v srdci, žij srdcem, naslouchej vlastnímu srdci, jdi za hlasem svého srdce a já nevim co všechno ještě. Ale co se vlastně myslí tím "srdcem" a jak se dá naslouchat vlastnímu srdci? Jak sestoupit do srdce, jak v něm zůstat a jak se vyvarovat záměně a nenechat se nachytat myšlenkami vydávajícími se za vnitřní hlas? Jak to nepoplést? Odpovědět na tyto otázky a přitom nesklouznout do pouhé hry slov a rozumování nad pojmy, je takřka nemožné, jelikož se dostáváme na tenký led, kdy se pokoušíme hovořit o věcech, pro jejichž vyjádření slova nestačí. Pokusím se zde co nejkratší cestou a co nejsrozumitelněji jak dokážu přiblížit zodpovězení otázek tohoto typu, i když konečná odpověď bude na vás - ověřte si to sami a uvidíte.


Naslouchání vlastnímu srdci není až tak úplně nasloucháním v pravém slova smyslu. Slovo "naslouchání" evokuje zapojení řečového centra - jeden mluví a druhý poslouchá. Ale pomocí slov a obrazů komunikuje pouze hlava, srdce takto s informacemi nepracuje. Srdce nepodává útržky informací poskládaných do slov či obrazů. Srdce předává informaci v celistvé podobě. Prostě VÍTE. Ted a tady to máte vcelku. "Naslouchat" vlastnímu srdci znamená sestoupit z hlavy do srdce a jen tam prostě být. Najednou víte, co máte dělat. Najednou víte, co jste věděli vždy, akorát to přes lomoz myšlenek nebylo cítit. Víte, kdo jste. Srdce je kanál k naší pravé podstatě. Přímá linka. Byla tu celou tu dobu, ale zapomněli jsme na ní. Je to velmi jemná energie, ale trvalá a všeprostupující. Srdce si tak šeptá, že abyste mu mohli "naslouchat", musíte být přímo v srdci. Jste-li v srdci, prostě VÍTE. Nemáte potřebu to, co víte, nějak rozkládat do slov. Já se o to nyní pokouším, i když je předem jasné, že je to nemožné předat, tak jak to je. Mým účelem však není předat vám iformaci o tom, jak to je. Mým účelem je nabídnout vám, abyste sestoupili z hlavy do svého srdce a sami poznali, co se vám tady snažím tak kostrbatě popsat. Pak budete vědět :-)

Když už tedy projevíte zájem naslouchat svému srdci, může vás napadnout, že vlastně nevíte jak to udělat, jak do něj tedy sestoupit? K tomu je třeba si uvědomit, že "sestupování" do srdce je věc bezusilovná a že vlastně nejde o žádné sestupování, ale o puštění. Úsilí neustále vynakládáme spíš na to, abychom se udrželi tam, kde jsme, v zoně známého a bezpečného. Sestoupení do srdce tedy nespočívá v nějakém vědomém kráčení určitým směrem, ale v tom, že se prostě pustíme a srdce si nás samo přitáhne. Dá se to přirovnat k situaci, kdy ležíte v proudu řeky a pevně se držíte nějakého kořenu nebo kamene. Nechcete opustit známé a bezpečné místo, kde jste se usadili, kde vás rodiče, učitelé, společnost naučili žít a zaseli do vás vzorce chování a také strach ze samotného puštění se. Opravdu je to tak jednoduché, že se stačí pustit a důvěřovat srdci. Řeka teče sama, jen se nechat nést.

Jak to to srdce dělá, že si nás přitahne? Co je to za sílu? Srdce je náš střed, vyvažuje nás. Je to místo, kde se všechny energie stýkají, vyrovnávají a kde jedině jsme doma. Srdce se nachází jednak uprostřed těla, také uprostřed energetického čakrového systému, kdy stojí mezi horními čakrami a dolními čakrami, vyvažuje je a integruje. Je také generátorem vytvářejícím silné elekromagnetické pole, měřitelné přístroji. Toto pole prostupuje celým tělem, ovlivnuje každou buňku. Nese informaci, jakýsi rytmus, podle kterého se synchronizuje veškeré dění v těle, i mozek se řídí těmito rytmy. Je tedy také jakýmsi dirigentem udávajícím rytmus celého organismu. Věděli jste, že srdce začne pracovat dvacet dní po početí, kdešto mozek zhruba po 90 dnech? Mozek to tady neřídí a nikdy neřídil. Dirigentem a udržovatelem rovnováhy sil na všech energetických úrovních je a vždy bylo srdce. Není divu, že přitahuje naše vědomí. Je to jakoby ho volalo domů. Naprosto přirozeně, protože taková je jeho povaha.

Jak z toho nevypadnout? Jak být stále v srdci? Nejčastější příčinou, která vás vyhodí ze srdce je strach. Srdce značí energii otevření, strach uzavření či stažení. Tyto dvě síly se vylučují, proto nejde být ve strachu a zároveň v srdci. Další příčinou vykopnutí ze srdce může být egoistické jednání. Srdce je síla sjednocující, kdežto ego rozdělující. Opět se tyto dvě síly vylučují, proto když nasoupí ego se svým vydělováním a povyšováním, hlas srdce slábne. Jsme slovy písem tzv.: "vypadli ze společného rytmu". Naopak každý laskavý čin nás opět navádí na společný rytmus a navrací do srdce. A tudy vede cesta k trvalému bytí v srdci. Skrze milující pozornost. Každý mluví o tom, jak je důležité žít v přítomném okamžiku. Samotné spočinutí v přítomnosti však nestačí. Snadno se z toho stává mechanická záležitost. Když však k přítomnému okamžiku přidáme lásku, dostaneme milující přítomnost. Přítomný okamžik, který se do té doby skládal z pouhého pozorování vjemů a pocitů, tak získá novou kvalitu, dostane smysl. Stane se autentickým. Když budete laskaví ke každému příchozímu okamžiku, už ze srdce nikdy nevypadnete to vám garantuju :-) Neznamená to, že máme být laskaví pouze k lidem a přijímat je takové jací jsou. Jde o to být laskaví k přítomnému okamžiku. Což ve svém důsledku znamená být laskavý sám k sobě, protože co je přítomný okamžik, když ne kontinuelní prožívání sebe sama.

Milující pozornost vám umožní přijímat všechno a všechny, včetně vás samých, takové jaké to je. A jsme zase u toho pouštění: nechat věci plynout, dovolit jim přicházet, odcházet nebo zůstávat jak dlouho chtějí... Nechat věci láskyplně plynout znamená nejen důvěřovat v proces, ale také mít odvahu spočinout v přítomnosti, i když je nedokonalá. I tohle si musíme dovolit, být nedokonalí :-)


Jak prohloubit milující pozornost? A jak z ní udělat návyk? Není na tom nic těžkého. Klíčem je spokojenost. Ze spokojenosti potom vychází klid, který upevnuje milující pozornost. Když jsme spokojeni, dostaví se časem klid, který se bude stále prohlubovat, dokud se nenecháme opět vyrušit nespokojeností. Nelze být klidný, tichý a zároven nespokojený. Nespokojenost nás vždy z klidu vytáhne. Projevem nespokojenosti je myšlení. Je zkušeností mnoha lidí, kteří zkouší praktikovat meditaci, jak bývají myšlenky vtíravé a neodbytné. Je zbytečné se pokoušet myšlenky zahánět, rozpouštět nebo přijímat... Stále to není nic jiného, než přetlačovat se s nimi o prostor mysli. Během meditace má být mysl vyprázdněná, to znamená, že tam nemá co dělat ani žádný čistič, rozpouštěč či přijímač myšlenek. S myšlenkami se vypořádáme tak, že se zaměříme na vyvolání stavu spokojenosti. Nehledáme na naší meditaci chyby, jsme s ní spokojeni. Nehledáme chyby na přítomém okamžiku, jsme s ním spokojeni. Jsme spokojeni s dechem, myšlenkami i neklidem, kdyby se případně dostavil. Jsme s pokojeni sami se sebou. Trvalá spokojenost vyvolá trvalý klid, nejen během meditace. A klid se stane živnou půdou pro rozvoj a stále udržení milující pozornosti.

Sice to z výše uvedeného vyplývá, ale přeci jen, kdyby někoho napadlo: čím vyvolat tu spokojenost? Odpověd je jednoduchá: přijetím všeho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama