Únor 2018

Odpor k nepřítomnému okamžiku

Čtvrtek v 10:11 | TMJ |  Něco málo pro duši

Odpor proti nepřítomnému okamžiku byl jedním z posledních odporů, které jsem u sebe odhalil a zároven si uvědomil jak odpor pracuje a proč je tak těžké se ho zbavit. Když cítíme k něčemu odpor, znamená to, že to odmítáme, vydělujeme to od sebe samých a označíme jako to, co nechceme přijmout, odmítáme integrovat. Na cestě k integraci a celistvosti se nám postupně tyto bloky rozpouští s tím, jak přijímáme jednotlivé součásti našeho světa a tím pádem sebe sama - protože svět není nic jiného, než našim vlastním odrazem. Dokud však přistupujeme ke světu dualisticky, svádí nás to neustále k tomu, abychom jeden pol prožívání vnímali jako chtěný, tím pádem automaticky jeho protipol vnímáme jako nechtěný - vytváříme si tím nevědomě odpor. Můžeme si namlouvat jak jsme se vším vyrovnaní, vše jsme přijali a jen se snažíme žít v přítomném okamžiku. Ale usilováním o žití v přítomnosti našemu světu říkáme, že být ted a tady je v pořádku a nebýt ted a tady je špatně. Už se vám někdy stalo, že jste byli nepřítomní a když jste si to uvědomili, pocítili jste stud, že jste "ulítli" a odpor k tomuto stavu ne-přítomnosti? Musím být bdělý! Tohle by se mi nemělo stávat! Ach, ta moje hlava, stále se utíkám někam do myšlenek! Musím na tom zapracovat! Maličko to zveličuju, abych demonstroval nesmyslnost takového jednání vytvářející odpor. Nehledě na to, jak ušlechtilý je stav, který se snažíme si uchovat, snažením si nevědomky vytváříme odpor k jeho opaku.
Moje zkušenost je taková, že po čase, kdy se snažíte postupně přijímat věci tak jak jsou, dospějete do bodu, kdy si uvědomíte, že dokud přistupujete ke světu dualisticky, nemá to konce. Je třeba přijmout vše nebo nic, což vlastně znamená přijmout sám sebe se vším všudy bez výjimek. Tak je to jednoduché. Na přítomný okamžik se není třeba soustředit, spíš na sebe samého, na autentické bytí o sobě. Bytí totiž probíhá pouze v přítomnosti. I když zrovna v přítomnosti lítám někde v myšlenkách. I to je jedním z projevů Bytí. Bytí je neduální a stále přítomné, nejde z něj "vypadnout". Tedy soustředěním na bytí nevytvářím žádný druh odporu a samo bytí nevyžaduje snažení. Pokud usiluji o to, být přítomný, být dobrý nebo být láskyplný nebo to-je-jedno-čím nebo kým být, automaticky odmítám nějakou část mne samého, žiju v odporu a nepřijetí.
Zjistil jsem, že Bytí je složeno z mozaiky okamžiků, které jsou jako proud. Někdy jsem jim přítomný, jindy nejsem. Ale Bytí je tu stále. Ve chvílích autentického bytí v přítomnosti cítím čistou radost z pouhé existence. Vnímám, Jsem a to mě naplnuje radostí. Bytí je neuchopitelné, je jako proud nebo vlna, na které se nesu a pozoruju tanec proměn. Není to tak, že jsem jakýsi pozorovatel oddělený od proudu dění kolem mne, je to spíš tak, že ten proud jde směrem zevnitř mne samého, ven. Tudíž já jsem pozorovatel a zároven i samotným děním. Rád používám ten obrat: děju se... Opravdu to tak někdy cítím. Ale i když se nechám unést emocí nebo myšlenkou, i když se moje vnímání zúží a na chvíli zapomenu, kým skutečně jsem, i tak to po opětovném rozjasnění mysli a vstupu do přítomného bytí nijak nehodnotím a svoje vypadnutí z přítomnosti, projev ega nebo podlehnutí negativní emoci je okamžitě přijato. Svým způsobem to je krásná zkušenost, když vypadnu z přítomnosti a pak se do ní opět navrátím. Vždy mi vyvolá úsměv na rtech. Vítej doma

Zámek a klíč - celistvost

Středa v 13:11 | TMJ |  Něco málo pro duši

Cesta k vlastní skutečné podstatě, k naší celistvosti se nedá uspěchat a nezávisí na našem chtění. První vzorec, který je třeba na této cestě rozpustit je chtění mít všechno hned. Moje zkušenost při "práci" s vlastním nevědomím je taková, že nevědomí má svoje vlastní tempo, které je nezávislé na naší touze po "osvícení" či chtění dosáhnout nějaké "úrovně". Takové snahy spíš náš vývoj brzdí. Ve skutečnosti vlastně nikdy vědomě nevíme, jak na tom jsme, dokonce skutečně ani nevíme, co se vlastně děje. Jediné, co je jisté je, že jsme v procesu. Tento proces je řízený zevnitř, z míst, kam nemáme vědomý přístup, je zcela přirozený a jeho účelem je udělat z nás celistvé bytosti. Toto je třeba přijmout hned na začátku. Když nalezneme klíč, který může odemknout další etapu našeho vývoje, měli bychom spíš, než ho hned cpát do zámku, dát našemu nevědomí najevo, že máme záměr začít odemykat, naladit se na tempo našeho nevědomí a jít mu naproti. My nedokážeme vědomě odemknout nic, to je v plné kompetenci nevědomí. Na vědomé úrovni máme jen ten klíč - záměr. V ten pravý čas, když naše hloubka ví, že jsme na to připraveni, začne teprve proces odemykání. Odemykání může trvat třeba měsíce nebo roky. Anebo také dny, to je vysoce individuální. Na tomto poli se nic nedá uspěchat. Naše hlubina má své vlastní tempo, na které je třeba se naladit a respektovat ho. Byly doby, kdy jsem byl fascinovaný archetypy moci a chtěl se s nimi spojit, ale moje snahy se míjely účinkem. Pracoval jsem jen na úrovni představ a pojmů, ale bylo to takové ploché a žádné změny nepřicházely. Proč? Protože jsem v té době ještě neměl vyřešené základní archetypy, na které při své cestě do vlastní hlubiny musí každý zákonitě narazit jako první - v prvním kole persona/stín, ve druhém anima/animus. Kdo by se chtěl babrat se svým stínem a špinit si ruce, když může být mágem, vědmou nebo buddhou, že? K archetypům moci nás však naše nevědomí nepustí, dokud si neprojdeme prvním a druhým kolem. To je základ. Nedělá to z rozmaru nebo že by nám nechtělo dopřát, ale chrání nás tak před silou mocných archetypů, které se ukrývají hlouběji. Mohli bychom tak ublížit sobě i jiným a to nikdo nechce :-)

Používám terminologii C.G.Junga, protože je mi blízká a ze všech dosud poznaných nejvýstižnější. Také si myslím, že jsem se nenarodil v těchto zeměpisných šířkách náhodou a je přirozené navázat tam, kde skončili moji předci, protože z hlediska kolektivního nevědomí jsem na tuto cestu připravený více, než na kteroukoliv jinou. Narozdíl od náboženství či jiných směrů není dogmatická a respektuje rozdílné přístupy jednotlivce. V konečném důsledku na metodě a terminologii až tak nezáleží. Podstatné je to obecné sdělení, že naše hlubina má své vlastní tempo, většinou o dost pomalejší, než bychom si přáli. Proto se doporučuje ztišit a zpomalit - protože tak můžeme tempo naší hlubiny pocítit. Pak už jen stačí mu jít naproti. Ono odemčení je potom souhra našeho záměru a záměru našeho nevědomí. Jak jsem někde četl - to, co hledám, hledá mě. Protože až v naší syntéze jsme oba úplní. Náš záměr je tedy společný - celistvost.

Muž a žena, Animus a Anima - rozdílný přístup

Úterý v 10:40 | TMJ |  Něco málo pro duši

Jak jednou trefně řekl Pjér, když hovoří žena, odpočívá, když hovoří muž, tak pracuje. Můžeme to sledovat v přímém přenosu během jakékoliv konverzace, které se účastní obě pohlaví. Ale já bych se rád nyní zaměřil více do hloubky, na fenomén smyslu života, bytí, osvícení či jak to nazvat, prostě na rozdílný přístup k bytí o sobě. Komunikace na tato témata odpovídá stejným principům mužsko-ženského světa, jako konverzace na jakékoliv jiné téma. Obecně mají muži tendenci brát tuto svojí misi za osvícením, za pravdou s velkým P, příliš vážně a mnohdy mají problém s nasloucháním. Mužský, jangový princip je totiž vyřazovací, pronikající, kdežto ženský, jinový je vzařovací, pohlcující. Proto naslouchání, tedy přijímání, které jde ženám úplně samo, stojí muže mnoho sil a naopak, stručná formulace a jasné vyjádření toho, co mají na mysli, zase dělá problém ženám (i když problém s tím má opět jen muž, žena se nepotřebuje jasně vyjádřit, podstatné je pro ni sdílení a vyvolaná emoce). Hovořící muž má jasno. Jde mu o to, aby vysvětlil, přesvědčil, dobyl pomyslné sémantické území. Od svého protějšku vyžaduje jasné a stručné vyjadřování. Jak říká jeden známý - jako návod na pračku, a bez zbytečných emočních výlevů. Háček je v tom, že hlubší poznání, které lze označit termíny Bytí, Existence, Smysl života, Osvícení apod., nelze tímto čistě mužským přístupem poznat. Člověk není jako pračka. Nelze říci: tady přidej těsnění, dotáhni ten šroub, roztoč buben a budeš osvícenej... Je třeba jít za slova, za všechny návody a popisy, do roviny pocitů a symbolů, do roviny intuitivního vnímání. Příkladem může být třeba poesie, pohádky či mýty. Těžko tam hledat něco podobného návodu na opravu pračky. Ženy se v této rovině pohybují snáz, respektive ženský princip - muž s probuzenou a zvědomělou Animou s tím je v souladu také. Když ženy tzv. "slepičí", tak vlastně relaxují a naladují se jedna na druhou. Slova nejsou až tak podstatná, spíš jde o pocity, které v nich ta slova vyvolávají. Co však ženám chybí, když nemají probuzeného a zvědomělého Anima, je jasný úsudek. Mnohdy si skálopevně stojí na úplně nepodložených až infantilních názorech. Jejich cesta za osvícením (Pravdou, Smyslem, to je jedno jak to nazveme) pak stroskotává na tom, že ulpí na nějakém guruovi, který je imponuje, na otřepaných frázích a polopravdách, rozplývají se nad citáty, aniž by je chápali, jen se živí tím, jakou emoci v nich vyvolává. Velmi snadno teké podléhají charismatickým osobnostem, do kterých nevědomě promítají svého Anima a bez úsudku ho přijímají.

Jak vidno, bez celistvosti - přijetí a zvědomění svého vnitřního protipolu je téměř nemožné dojít někam hloub do své podstaty, k Pravdě, Bytí, Osvícení, Bohu je jedno jak to nazveme. Cesta muže, který tráví příliš času v hlavě, je cestou, která je dlážděna pojmy a vede od jedné "mise" ke druhé, ale v konečném důsledku se odehrává stále na povrchu, v sémantické rovině. Vnitřní žena ho dokáže z tohoto bludného kruhu vynést a dát mu nový pohled - intuici a cit. Anima je přímo archetypem života - Velké Matky, může tedy muže doslova uzemnit a dát mu možnost kráčet po zemi spontánně, osvobozen od pojmů a představ, ale přesto smysluplně. Naopak, cesta ženy končí tam, kde podlehne nevědomé fascinaci svým Animem, kterého projektuje do nějakého "pravého učení" nebo "velkého mistra" a bez úsudku se mu odevzdává. Tedy, ona si může myslet, že má zdravý úsudek, ale ve skutečnosti podléhá své fascinaci, která úsudek pokřivuje. Pak, přestože je pod vlivem iracionálních přesvědčení, jí nedokáže otřást žádná logika, její přesvědčení padá až s rozpadem celého jejího vnitřního světa. Rozvíjením své vnitřní stránky, vědomým spojením se svým Animem, se žena stává vědomější a určitější, pokud jde o to, v co věří a cítí, a je schopna tyto své postoje a názory otevřeně vyjadřovat. Když je Animus zvědomělý, když ho žena cítí, přestává ho projektovat do mužů (otce, partnera, gurua) a stává se nezávislou a svobodnou. To je dobrý start do vědomého života :-)

Neberte to jako bernou minci, každý jsme trošičku jiný, ale obecné tendence jsou patrné. Jako vždy, hovořím z velké části z vlastní zkušenosti. Nedávno se mi zdál sen, že jsem společně se svojí Animou odletěl na svazku nafukovacích balonků (ty balonky mi podala ona, mě by v životě taková kravina nenapadla) a přistáli jsme v nějaké zemi, kde jsem byl poprvé a kde se hovořilo jiným jazykem. Tak nějak symbolicky by se dalo vyjádřit to, o čem jsem tu tak sáhodlouze vykládal :-)

Dobro

5. února 2018 v 10:20 | TMJ |  Něco málo pro duši

Dobro je harmonie mezi světlými a temnými stránkami Všehomíra. Za zlo lze pak považovat cokoliv, co tuto harmonii narušuje. Paradoxně to může být i přemíra světla a odmítání přijmout také temnou stránku nás samých. Temná nemusí tedy nutně znamenat "zlá". Možná by bylo lepší užívat jiného duálního pojmenování, než je dobro a zlo, na které lidé reagují tak citlivě. Můžeme použít termín Jana Mišky: vyzařovací složka a vzařovací složka prasíly. Nebo mužská energie a ženská energie. Nebe a země, Slunce a Luna, světlo a tma, noc a den, pravotočivá a levotočivá spirála. Dvě strany téže mince, dvě tváře Existence. Když se říká, že Bůh je dobrý, neznamená to, že je "hodný", což je dost infantilní představa, ale spíše, že je v naprosté harmonii všech jeho složek. Být v rovnováze samo o sobě vytváří dobro. Dobro není výsledkem snahy, výsledkem boje, výsledkem potlačení zla. Dobro je přirozeným vyústěním rovnovážnosti celku.

A o tom je náš život na Zemi. Slunce ráno vychází a večer zapadá. Měsíc dorůstá od novu k úplňku a zase ubývá. Roční období přicházejí a odcházejí. Každý den se do světa rodí jedinečné bytosti, jež obývají zemi, vzduch i vodu, a každý den některé umírají. Je to zlé? Ve skutečnosti by bylo zlé, kdyby tomu tak nebylo. Tím myslím, kdyby se vše dělo chaoticky, nebylo to vyvážené...
Jsme součástí přírody a prožíváme mnoho takových cyklů. Jednou z lekcí je nelpět ani na blažených stavech ani na stínových aspektech, neboť život je o změně, o věčném tanci protikladů. Světlo a blaženost nás vynáší do výšek vědomí a stínové stavy do jeho hloubek. K tomu, aby naše zkušenost zde na Zemi byla autentická a pochopení bylo úplné, potřebujeme oba poly Existence.

Tak tedy - budte dobří (v Rovnováze)

Jsem čaroděj

5. února 2018 v 8:32 | TMJ |  Něco málo pro duši
Kráčím jarní květenou.
Stojím s hlavou vztyčenou.
Tančím životem.
Poznávám kým jsem.

A všichni bohové
na mě z dálky hledí
tajemství vchází do popředí

Jsem totiž čaroděj...

Zpívám pod horou.
Pak sotoupám s pokorou.

A všichni bohové
na mě z hory hledí
tajemství vchází do popředí

Jsem totiž čaroděj...

Shlížím na svůj svět.
Přestávám na něm lpět.

Všichni bohové
na hoře se mnou stojí
tajemství nás společně pojí.

Jsem totiž čaroděj...

Usedám do kruhu dění.
Opouštím období snění.

A všichni bohové
se náhle mění.
Vcházejí do srdce odkud vše pramení.

Jsem totiž čaroděj...

...a jeho vnitřní děj
...říká že je svobodnej
...jak lán pole úrodnej
...pro všechno průchodnej
...bezdůvodnej


http://pohanskyzpevnik.cz/carodej.htm





O Pravdě

3. února 2018 v 14:04 | TMJ |  Něco málo pro duši

O Pravdě



Myslím, že každý Pravdu zná, jen málokdo si to však uvědomuje a ještě méně jich v pravdě žije. Když jsme byli ještě dětmi, žili jsme v pravdě nepřetržitě. Přímé autentické prožívání. Život v pravdě je naše přirozenost. Jak s věkem sílí náš intelekt a zamotáváme se stále více do spekutací, představ a strachů, nevědomky se od skutečné Pravdy vzdalujeme. Ze života v hlavě se stane zvyk a protože to tak mají všichni okolo nás, nepřipadá nám ani zvláštní. Až na ten zvláštní pocit rozporu v nás... Ti štastnější v dospělosti rozpoznají, z čeho plyne jejich vnitřní napětí a proč se cítí nesvobodní. Nastoupí pak některou z cest za hledáním Pravdy, což je na jednu stranu ušlechtilé, na druhou se tím na dlouhou dobu zahrabou do dalších spekulací a představ, jen z jiného soudku. Hledají totiž nějakou myšlenkovou konstrukci, koncept, který jim odpoví na všechny jejich otázky. Pravda se nedá popsat, vyjádřit slovy. Pravda se skrývá v Tichu. To však neznamená, že bych měl mlčet. Mohu využít sůj intelekt a své zkušenosti z hledání Pravdy k tomu, abych druhé nasměroval tam, kde budou Pravdě blíže. A připravil je tak na to, aby sami dokázali Pravdu unitř jich samých uvidět. Pravda se nedá předat, mohu jen ukázat směr.

A proto nepřebírejte myšlenkové koncepty druhých, ať už to zní sebelépe, ať to s vámi souzní sebevíce. Ani ty moje. Vždy k tomu přistupujte jako k ukazateli u cesty. Na ukazatelích jsou pouze technické informace, co mají s jedinečností místa, na které poukazují společný snad jen název, nálepku. Až dojdete na místo a rozhlédnete se, budete mít nějaké autentické zkušenosti s tím místem, budete teprve "vědět". S Pravdou je to stejné. Akorát k ní nemusíte dojít po nějaké cestě odněkud někam. Pravda je tu pořád s námi, ať se pohneme kamkoliv. Je tu i nyní. Cítíte autentičnost této chvíle? Je taková, jaká je. To je Pravda :-)