Odpor k nepřítomnému okamžiku

22. února 2018 v 10:11 | TMJ |  Něco málo pro duši

Odpor proti nepřítomnému okamžiku byl jedním z posledních odporů, které jsem u sebe odhalil a zároven si uvědomil jak odpor pracuje a proč je tak těžké se ho zbavit. Když cítíme k něčemu odpor, znamená to, že to odmítáme, vydělujeme to od sebe samých a označíme jako to, co nechceme přijmout, odmítáme integrovat. Na cestě k integraci a celistvosti se nám postupně tyto bloky rozpouští s tím, jak přijímáme jednotlivé součásti našeho světa a tím pádem sebe sama - protože svět není nic jiného, než našim vlastním odrazem. Dokud však přistupujeme ke světu dualisticky, svádí nás to neustále k tomu, abychom jeden pol prožívání vnímali jako chtěný, tím pádem automaticky jeho protipol vnímáme jako nechtěný - vytváříme si tím nevědomě odpor. Můžeme si namlouvat jak jsme se vším vyrovnaní, vše jsme přijali a jen se snažíme žít v přítomném okamžiku. Ale usilováním o žití v přítomnosti našemu světu říkáme, že být ted a tady je v pořádku a nebýt ted a tady je špatně. Už se vám někdy stalo, že jste byli nepřítomní a když jste si to uvědomili, pocítili jste stud, že jste "ulítli" a odpor k tomuto stavu ne-přítomnosti? Musím být bdělý! Tohle by se mi nemělo stávat! Ach, ta moje hlava, stále se utíkám někam do myšlenek! Musím na tom zapracovat! Maličko to zveličuju, abych demonstroval nesmyslnost takového jednání vytvářející odpor. Nehledě na to, jak ušlechtilý je stav, který se snažíme si uchovat, snažením si nevědomky vytváříme odpor k jeho opaku.
Moje zkušenost je taková, že po čase, kdy se snažíte postupně přijímat věci tak jak jsou, dospějete do bodu, kdy si uvědomíte, že dokud přistupujete ke světu dualisticky, nemá to konce. Je třeba přijmout vše nebo nic, což vlastně znamená přijmout sám sebe se vším všudy bez výjimek. Tak je to jednoduché. Na přítomný okamžik se není třeba soustředit, spíš na sebe samého, na autentické bytí o sobě. Bytí totiž probíhá pouze v přítomnosti. I když zrovna v přítomnosti lítám někde v myšlenkách. I to je jedním z projevů Bytí. Bytí je neduální a stále přítomné, nejde z něj "vypadnout". Tedy soustředěním na bytí nevytvářím žádný druh odporu a samo bytí nevyžaduje snažení. Pokud usiluji o to, být přítomný, být dobrý nebo být láskyplný nebo to-je-jedno-čím nebo kým být, automaticky odmítám nějakou část mne samého, žiju v odporu a nepřijetí.
Zjistil jsem, že Bytí je složeno z mozaiky okamžiků, které jsou jako proud. Někdy jsem jim přítomný, jindy nejsem. Ale Bytí je tu stále. Ve chvílích autentického bytí v přítomnosti cítím čistou radost z pouhé existence. Vnímám, Jsem a to mě naplnuje radostí. Bytí je neuchopitelné, je jako proud nebo vlna, na které se nesu a pozoruju tanec proměn. Není to tak, že jsem jakýsi pozorovatel oddělený od proudu dění kolem mne, je to spíš tak, že ten proud jde směrem zevnitř mne samého, ven. Tudíž já jsem pozorovatel a zároven i samotným děním. Rád používám ten obrat: děju se... Opravdu to tak někdy cítím. Ale i když se nechám unést emocí nebo myšlenkou, i když se moje vnímání zúží a na chvíli zapomenu, kým skutečně jsem, i tak to po opětovném rozjasnění mysli a vstupu do přítomného bytí nijak nehodnotím a svoje vypadnutí z přítomnosti, projev ega nebo podlehnutí negativní emoci je okamžitě přijato. Svým způsobem to je krásná zkušenost, když vypadnu z přítomnosti a pak se do ní opět navrátím. Vždy mi vyvolá úsměv na rtech. Vítej doma
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama