Jak se žije v Kozle

Přání - Zimní slunovrat 2016

21. prosince 2016 v 22:01 | TMJ

Přeji všem veselé oslavy zimního slunovratu, jak říkali naši předkové Slované - Kračun, nejkratšího dne v roce, i dvanácti svátečních dnů následujících. Morana je v plné síle a světu po dvanáct dní bude vládnout bůh podsvětí Veles. Avšak právě v tento studený a temný čas se znovu rodí Božič (Slunce), nejmilejší syn vládce všech bohů, Peruna.
A protože v tyto dny Veles otvírá brány podsvětí, věnovali naši předci velkou péči věštění, rozjímání a ochraně před temnými silami. Z toho důvodu vykuřovali svá obydlí, prováděli rituální úklid obydlí, prostírali i pro mrtvé příbuzné, zdobili ochranný strom, případně sváteční poleno, zapalovali ohně. Dnes tomu říkáme vánoční tradice, avšak je třeba si uvědomit, že jde o zvyky mnohem starší, jejichž původní význam bývá zastřený.
Ať už tedy slavíte narození Syna (toho, či onoho) nebo prostě astrologický úkaz s magickým nádechem, přeji Vám splnění všech vašich přání...

Dýňobraní a šlapání zelí 2016

15. listopadu 2016 v 14:01 | TMJ
Rok uběhl jako voda, okolní les se zbarvil do žlutooranžova, dýně dozrály a zelí... no zelí nám sežrali slimáci! :-) Ani s dýněmi to nebylo zpočátku ideální. Vylezly moc pozdě, nestačily dozrát a v deštivém podzimním počasí uhnívaly. Naštěstí se našly dobré duše, které nám darovaly své přebytky ze zahrádky. Díky, neznámí sousedé našich známých!


Tentokrát jsme začali už zrána, aby nás nepřekvapil soumrak jako minulý rok. Začalo se kotlíkovým gulášem. Aby bylo tradici učiněno zadost, byl nakonec zahuštěný rozvařenou dýní. Než se dovařil guláš, stihli jsme v menším kotlíku vedle udělat dýňovou polévku.


Dýňové čatní bylo rozděleno na dvě várky, což dalo vzniknout dvěma druhům čatní. Ostrou chuť bezpečně zajistlily domácí extra pálivé papričky. Šlapané zelí jsme letos rozšířili také o červené zelí s příměsí červené řepy. Výslednou "neposkvrněnost" zajistily dětské šlapačky.



Zásoby domácího bezinkového a ořechového likéru padly. To budeme ale zdraví! :-) Tím samozřejmě koštování neskončilo - pokračovalo se do pozdních nočních hodin, za zvuku pohanských písní. Děvčata přišly na chuť bubnování na djembe, kluci zase vyřezávali nože a meče ze dřeva. Odneslo to jedno bříško palce - tu trochu krve můžeme brát jako takovou malou oběť bohům - podobně rozeklaný mléčný zub, který šel ven starou dobrou provázkovou metodou.


Myslím, že letošní ročník se náramně povedl. Teď už jen nechat to zelí kvasit...
Tak zase za rok ;-)


Jarní procházka při západu slunce

10. května 2016 v 8:17 | TMJ

Dýňobraní a šlapání zelí 2015

20. ledna 2016 v 10:02 | TMJ
Tento rok jsme nebyli tak přehlceni dýněmi jako ten minulý a chtěli jsme taky trochu zaexperimentovat a tak jsme akci spojili šlapáním zelí. Samozřejmě jsme žádné výpěstky zelí neměli, tak jsme museli nakoupit. Bylo to zelí z Čech, jinak jeho původ blíže neznám. Příště si na tom dám více záležet ;-)



S dlabáním, porcováním a krájením dýní opět ochotně pomáhali dětičky.


Zato krouhání zelí byla práce chlapská, šlapání pak čistě ženská :-)


Kupodivu se na šlapání moc dobrovolníků nehlásilo a tak to nakonec schytala Eliška, která po celou dobu nejvíc klepala kosu :-)


To byla první třetina zelí, prvních deset kilo. Počasí nám přálo, akorát se rychle setmělo, takže se dalších dvacet kilo zelí dodělávalo v následujících čtrnácti dnech, tentokráte už v domácím prostředí.


Opět nezklamala dýňová marmeláda dělaná na kotlíku nad ohněm, tentokrát s meruňkami. Dýňové čatní se do tmy nestihlo a dodělávalo se druhý den. V týdnu jsem pak ještě dělal kiwiovou marmeládu a jelikož letošní úroda kiwi byla přehnaná, nestačil jsem zpracovat ani desetinu. Něco málo jsem přidal ke křenu, který jsem vykopal u Berounky a udělal tak takové české wasabi... Každopádně, po celý den a večer se koštovalo a klábosilo u ohně až do pozdních ranních hodin. Prostě klasika.


Tak zase příští rok!

Dýňobraní 2014

7. listopadu 2014 v 12:42 | TMJ

Tak se rok sešel s rokem a je načase zase trochu oprášit dlouho zanedbávaný kybernetický prostor tohoto blogu. Dýňobraní, které jsme pořádali minulý víkend, je myslím pro tento účel ideální. Jak to celé vzniklo? Jak to tak u nás bývá, největší zásluhu na tom měla náhoda.


Minulý rok jsem koupil asi šest sazeniček dýně, z nichž čtyři se díky neúnavné práci slimáčí armády nedožily léta. Dvě rostliny se vesele rozplazily po zahradě, ale ani jim nedali slimáci pokoj a svědomitě sežrali každý květ, který se na nich objevil. A že jich bylo! Na konci léta jsem už se slimáky vedl regulérní válku. Každý den, ráno a večer (když pršelo, tak třeba pětkrát denně), jsem obcházel zahradu, kosil jsem slimáky a ukládal je do masových hrobů. Vraťte rostlinám, co jste jim vzali! Moje úsilí přineslo nakonec plody, konkrétně to byly dva velké oranžové plody dýně, které se mi podařilo uhájit. Tu první jsem zpracoval na kompot, druhou jsem uskladnil. Někdy v polovině zimy jsem zjistil, že uskladněná dýně je zpoloviny hnilá, tak jsem jí prostě popadl a vyhodil na kompost.


Na jaře, když jsem začal sbírat první jarní bylinky, jsem si všiml, že na kompostu bujně raší nějaká rostlina. Měla kulaté listy, tak jsem jí měl automaticky za podběl. Listy se ale stále zvětšovaly a když se objevily první šlahouny, vzpomněl jsem si na tu dýni, kterou jsem minulý rok vyhazoval. Samozřejmě, že i tento rok se ukázali slimáci, ale na tuhle rostlinu byli krátcí. Do všech směrů se pnulo nepočítaně šlahounů a na každém nepočítaně květů. Když už se dýně rozplazila přes půl zahrady, musel jsem jí začít zkracovat šlahouny, jinak by nám zabrala každé volné místo. Známí se k nám potom chodili dívat na dýňový prales :-)


I když to v létě vypadalo, že budeme mít tak čtyřicet dýňových plodů, bylo jich o dost méně, ale zato některé měli až čtyřicet kilo. Ale zpracovat čtyřicetikilovou dýni, to není žádná legrace! Už nevím v které hlavě se ten nápad zrodil, ale já se ho chytil jako moucha na lep. Čas sklizně jsme stanovili na třetí víkend v říjnu a pojali jsme to jako společenskou událost. Ta největší dýně se ihned zpracovala, každý příchozí dal ruku k dílu a nakonec si odnášel výslušku. Děti vydlabávali, dospělí loupali a krájeli na kostičky. Zbylé dýně se odnesli na půdu, kde jsem pro ně připravil lůžka, aby se jim hezky vegetovalo. Rozdělal se oheň a v kotlíku nad ohněm jsem nejprve kuchtil ostré čatní, poté dýňo-pomerančovou marmeládu. Ženské doma zatím pekli závin z dýní a jablek, dýňový koláč a samozřejmě nesmíme zapomenout na dýňovou polévku. K tomu se popíjelo domácí pampeliškové vínko a klábosilo. K večeru se připojila kytara a ukulele. Skončili jsme kolem půlnoci, někteří značně společensky unavení ;-)


Akce to bylo úžasná a doufám, že jsme tím začali tradici, která se jen tak neztratí. Samozřejmě jsme neopomněli vysypat vydlabaný obsah dýně na kompost. Je možné, že zimu nějaká ta uskladněná dýně nepřežije a poputuje tam, odkud přišla, což nám určitě zaručí jistotu nové úrody. Kdo ví, necháme to osudu. Mějte se krásně a nasávejte atmosféru pestrobarevného podzimu!


PS: recepty budu postupně přidávat do rubriky Zdravé recepty, i když s tím budu trošičku bojovat, protože já vařím prostě podle intuice a převádět to potom na přesné míry mi dělá problém...

TMJ

Uprostřed léta

23. července 2013 v 11:00 | TMJ
Zdravím z kozelské rokliny uprostřed léta. Předem se omlouvám za případné nedostatky v textu, zlobí mi totiž klávesnice, která odmítá psát některá písmena s háčky. Snad se mi to podaří před vydáním dát dohromady. Asi noťas protestuje, jelikož se mu moc nevěnuju. Docela ho chápu :-)


Tak jsme se přeci jenom dočkali leta. Sluníčko vysušilo poslední zbytky vláhy po povodních a vyhnalo zeleninu k bujnému růstu. Samozřejmě nejen zeleninu. A tak jsem se v posledních dnech potýkal s kosením dvoumetrových bodláků a kopřiv, za což se mi také náležitě pomstili. Jestli je skutečně popálení kopřivami zdravé, tak mám vybráno na rok dopředu.


Kdybych měl zhruba měsíc po povodních zhodnotit škody způsobené velkou vodou, tak musím překvapivě konstatovat, ze žádné nejsou. Ba naopak. Když Berounka opadla, nechala po sobě podél stezky vedoucí z Berouna k nám, velké náplavy bordelu, kamení, písku a hlavně - dřeva. Do dnešního dne se město nemá k tomu, aby to nechalo odklidit a tak jsem si nanosil pěknou zásobičku dříví na zimu. Co se týká zeleniny, tak jediné záhonky zeleniny, které jsem měl pod vodou, byla cibule a červená řepa na spodní zahradě. Světe div se, daří se jim lépe, než zelenině ve fóliovníku. Potok velká voda doslova pročistila. Kačák v některých místech dokonce změnil tok, to když si velká voda hledala nové cestičky kudy se prodrat. V místech sousedících s naší zahradou, kde byla dříve neprostupná džungle, nám povodeň přinesla celou pláž z kamínků a písku. Tedy, kromě toho také nějakou tu pneumatiku, ale až se to uklidí, bude to milé, romantické místečko.


Bez černý už odkvetl, ale nějakou tu zásobu na zimu mám nasušenou. Horký čaj je výborný na snižování horečky a podporu pocení, což zcela jistě v chladných měsících využijeme. A samozřejmě, bezinková sezóna ještě neskončila, jelikož až dozrají plody, přijdou na řadu nové experimenty s touto všestrannou bylinkou. V současné době sbírám květy divizny velkokvěté a slézu maurského. Obě nádherné rostliny pyšnící se krásnými květy mi kvetou hned za plotem. Po usušení je přidám do směsi na plicní nemoci, společně k fialce, petrklíči, podbělu a plicníku. Velkou radost mi udělal nález topinambur a křenu. Ještě před třemi měsíci jsem se ptal v zahradnictví, zda je nemají na prodej, ale prý nevedou. Netrvalo dlouho a krásně bíle kvetoucí křen o sobě dával vědět všude podél reky. Byl jsem si tedy nějaký ten poklad vykopat, dal si tu práci se strouháním a udělal dva nálevy. Jeden sladkokyselý a jeden se smetanou. Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen. Sice mám rád ostřejší verzi křenu, ale to bych si musel počkat az do podzimu, kdy si rostlina ukládá zásobní látky na zimu. Topinambury na sebe upozornily stejně jako křen až v době květu. Asi před třemi týdny se začaly chlubit nádhernými velkými zlatožlutými květy nedaleko potoka. Jedná se o vzdálenou příbuznou slunečnice, ale sklízí se hlízy. Proto se jim také říká sladké brambory nebo též topinambury. Pamatuji se, jak jsem je jako dítě jedl, jen tak pokrájené na plátky a jemně posolené. Chystám se na ně po odkvětu, ale nesmím je všechny zbaštit, protože si chci nechat nějaké ty hlízy na rozmnožení.
Bylinkám ve spirále se daří a tak jí mohu pokaždé před kuchtěním nějaké té dobroty nebo při přípravě bylinkového čaje navštívit a natrhat si, co je potřeba. Z toho důvodu jsem jí postavil přímo pod oknem, kam to mám z kuchyně jen skok. Rostou zde tyto bylinky a koření (z vrchu dolů, tedy od suchomilných po vlhkomilné): mateřídouška, tymián, majoránka, levandule, feferon, šalvěj, bazalka, třapatka - echynacea, stévie, rozmarýn, maggi, pažitka, petrželka, bobkový list, pelyněk estragón, jablečná máta, vachta trojlistá (v jezírku).


Nevím, jestli jsem se o tom už nezmínil dříve, ale zabydlela se nám na zahradě užovka. Na hranici mezi vrchní a spodní zahradou máme takovou kamennou terasu, kterou jsem potáhl na jaře textilií a vysadil zde tykve. No, a pod touto textilií se nám háďátko zabydlelo. Asi se zde cítí bezpečně a má to kousek k potoku. Včera jsem ale při sekání u potoka vyplašil asi jejího staršího brášku. Měl určitě přes metr a tak pět centimetrů v průměru. Jedno háďátko se mi také podařilo při sekání nešťastnou náhodou přeseknout vejpůl. Hadi však nejsou jedinými samozvanými hosty. Včera na mě zpoza trámů na půdě pokukovali dva plhové. A to jsem si myslel, že od nich máme pokoj. Přes zimu dělali v noci na dvorku docela pěknej vyrvál. Něco jako když se mrouskají kočky během adrenalinových sportů. Měl jsem za to, že je vypudil náš kocour, ale vypadá to, že se jen přemístili na bezpečnější místo. No, a předevčírem jsem si myslel, že jsem viděl na zahradě kolibříka. Škoda, že jsem u sebe neměl foťák. Každopádně jsem nakonec zjistil, že je to hmyz a říká se mu dlouhozobka svízelová. Vypadá jako kříženec čmeláka a kolibříka.


Čas se nachýlil, a tak se s Vámi loučím. Pro dnešek s fotkou hříbku, na kterého jsem narazil v lese. Smutné na tom je, že jsme byli na houbách, ale tohle byl jediný, kterého jsem přivezl :-) Ale zato jsem viděl tančící stromy! Podařilo se mi zachytit jednu břízu, jak to rozjíždí s dubem...

Déšť a velká voda

10. června 2013 v 15:24 | TMJ
Asi nebudu sám, koho už to deštivé počasí konce května omrzelo. Ani okolní přírodě taková přehršel vody nedělá dobře. Jen trávě se daří, ta se vesele vypíná do stávle větší výšky. A samozřejmě vlhké počasí kvitují slimáci, s jejichž armádami se musím každý den potýkat. Nikdy jsem neměl radost ze zabíjení živých tvorů, ale když jsem poprvé viděl zdecimované řádky zeleniny a na každém druhém listu jednoho slimouše, trochu jsem přehodnotil svůj postoj. Jakmile objevím na své zahrádce slimáka, čeká ho rychlá a bezbolestná smrt rozpůlením. Na jiné řešení problému se slimáky jsem zatím nepřišel. Zkusil jsem různé fígle, kterých je plný internet: pivní pasti, skořápky, mrtví slimáci apod. ale nic z toho nefunguje. Prostě se musí poctivě sbírat. Chodím dvakrát denně, vždy ráno a veřer a vždycky jich je dost.
Je zajímavé pozorovat, jaký má vliv rozdílné počasí dnes a před rokem na vzhled krajiny. Minulý rok v tuto dobu dominovaly skalnatému svahu nad námi různé byliny, vše bylo plné barev, vůní a zvuků pilných opylovačů. V současné době kvetoucí byliny nedostaly moc šancí protože je zadusila rychle bující tráva, která má dneska v některých místech už tak metr a půl. Deštivé počasí letos nepřálo ani šeříku, který odkvetl velmi rychle a jen tak napůl, většina květů uhnila. Zato bramborám v seně se daří. Je to další z mých pokusů s matičkou přírodou. Velký kulatý balík sena nám zůstal na zahradě po bývalých majitelých. Trvalo několik měsíců, než jsme pochopili, že si pro něj už asi nepřijedou, i když nás o tom neustále ubezpečovali. A tak nám na zahradě strašil i přes zimu. Balík byl po zimě docela slušně nasáklý vodou, ale zjara jsme ho ve třech úspěšně odkulili pár metrů stranou, aby nebyl tak na očích. Během tohoto přesunu jsem si všiml, že se začíná odprostředka rozkládat a když jsem do něj zabořil ruku, dokonce mírně hřál. Už tedy probíhal proces rozkladu, čehož by se dalo využít. Už dříve jsem slyšel o tom, že se dají brambory pěstovat ve slámě nebo v listí a tak mě napadlo, že bych mohl do toho balíku nasázet brambory. Za pokus nic nedám. Tak jsem hned běžel domů, kde jsem vyhrabal pár starých naklíčených brambor, zasadil porůznu do balíku a přikryl senem. Měsíc nato už se klubaly první lístečky a dnes už velsele bují a já pod ně už jen přihazuju další seno, aby bylo co nejvíc hlíz. Až nadejde sklizeň, tak jen balík rozhrnu, posbírám brambory a v té době už krásně zkompostované seno rozházím vůkol. Tomu říkám čistá recyklace!


O minulém víkendu jsme měli v plánu návštěvu pražské zoo, ale už v sobotu přes den jsem se zalekl rychle se zvedající Berounky. Nechtěl jsem riskovat, že se dostaneme na výlet, ale z výletu domů už ne. A dobře jsem udělal, protože v podvečír už se dalo projet jen s vodou v autě a v neděli už vůbec. V neděli už byla tak rozmáčená půda, že se poroučely k zemi dva okrasné stromky - tůje a převislá vrba. A nepadaly jenom stromy. Když jsme po dešti vyšli obhlédnout situaci, překvapily nás uprostřed cestičky podél sklal na druhé straně potoka spadané kameny, některé z nich vysoké tak do pasu.


Sousedé mě vždy ubezpečovali, že když voda z Berounky zaplaví silnici do Berouna, je možné jezdit lesní cestou podél potoka přes Hostím. No, už v neděli večer bylo jasné, že ani touto cestou to nepůjde.


Další den už Berounka vypadala jako Amazonka:


a potok Kačák jako Berounka:


V místech, kde se potok nemohl rozlít do stran, byl celkem slušný proud, který vzal všechno, co se mu dostalo do cesty.





Poslední, třetí cesta do civilizace, vede přes lávku pro pěší do Srbska. Avšak lávka byla minimálně dva metry pod vodou, takže jsme zůstaly společně s dalšími třemi domy totálně odříznuti. Oni však neměli to štěstí a voda se jim dostala do společné studny, takže si k nám museli chodit pro vodu.


Od pondělka do pátku jsme tedy zůstali odříznuti na ostrově "V Kozle", což se dětem velmi líbilo, protože nemuseli do školy. Venku usilovně pršelo a my jen sledovali, jak se voda pomalu přibližuje. Nakonec zůstala stát dvacet metru od domu pod kopcem. Potok by se musel zvednout ještě tak o čtyři metry, abychom měli vodu na zápraží. Naštěstí jsme měli nějaké zásoby, takže se žádné stresy nekonaly. Jediné, co nám došlo, byl toaletní papír, naštěstí až v pátek. Ale už ve čtvrtek musela Lucka s Davidem přes Alkazar (tedy přes kopečky a skály) pěšky do Berouna, protože jim došlo kuřivo.
Pro ilustraci předkládám pár fotek ze spodní části zahrady, která postupně zmizela pod vodou z rozvodněného potoka. Naštěstí ji příliš nevyužívám a tak to odnesl jen malý záhon cibule, červené řepy a spousta kopřiv. Ta důležitější část zahrady se nachází v úrovni tak čtyř metrů nad touto zaplevelenou částí, takže zůstala uchráněna.
Půl zahrady pod vodou, kompost ještě na suchu:


Voda olizuje kompost a záhonky:


A hups! Voda téměř o dva metry nahoře:


Tak to vypadalo, když se voda stáhla:


Jak to tak bývá, i tato zkušenost pro mě byla spíš pozitivní, než negativní. Posílila sousedské vztahy a hlavně - spláchla slimáky. Od té doby jich výrazně ubylo, protože místo jejich největšího výskytu, odkud se šířili do všech směrů, byla právě spodní zahrada plná vysokého plevelu. Navíc jsem se v deštivém počasí konečně dostal od práce na zahradě k malování v dětském pokoji. Dokončil jsem strom, který má korunu z otisků našich dlaní a rozdělal jsem další výtvor, takovou přírodní pohádkovou idilku.



Nakonec ještě přidávám nějaká videa. Tak se mějte krásně a přeji hodně sluníčka!




Jarní proměny

10. května 2013 v 12:10 | TMJ

Nějakou dobu jsem se odmlčel, protože mám spoustu práce se zahradou a vším okolo. Příprava půdy, setí, sázení, sekání, kompostování, no prostě vytváření kousku uspořádanosti uprostřed divočiny. Příroda kolem zatím prošla jarní proměnou, na níž je radost pohledět. Zlatý déšť žlutě rozzářil plot podél cesty, aby se po čtrnácti dnech zase stáhl do průměrné zeleně. V současné době ho vystřídal šeřík, který se začíná pomalu chlubit svými bílými a nachovými hrozny květů. Při sebemenším závanu větru se z velké třešně před garáží sypou bílé okvětní lístky, padají k zemi jako sněhové vločky a na zemi se míchají se zalatožlutými kvítky zlatého deště. Červené květy tulipánů už si také ustlaly na zemi, zato ty fialové se teprve začínají otvírat. V současné době dominují okolí svými jasně bílími květy jabloně. Ořešák si dává na čas a teprve vystrkuje první lístky. Filaky odkvetly už tak před měsícem. Zmizely tak náhle, že jsem si neslačil nasbírat do zásoby. Kadnované fialky se tedy budou konat až příští rok. Mám akorát jeden malý svazeček, který suším na půdě společně s podbělem, plicníkem a petrklíčem. V kombinaci s dalšími bylinkami, které během příštích měsíců přibudou, z nich bude základ na čajovou směs na "plicní nemoci". Akorát mi bylinky nechtějí moc schnout, protože se počasí pořád kaboní. Řeka se zlověstně zvedla a získala nahnědlý nádech, ale nic mimořádného. Zato deštivé počasí připravilo dokonalé prostředí pro armády slimáků, kteří vzali útokem všechnu zeleň v blízkém okolí. Tak jsme uspořádali s dětma závody, kdo nasbírá víc slimáků. Sice je to boj s větrnými mlýny, ale pořád lepší, než doma sedět a bědovat. A tak, když zase začne lejt jako z konve, zaplesá Nikolka:"Hurá, prší, vylezou slimáci! Tati, kdy na ně půjdem?"


K těm fialkám ještě několik postřehů. V literatuře se dočteme, že se květy fialek dají jíst jen tak syrové, což jsem musel samozřejmě ihned vyzkoušet. Co se týká vůně, je opravdu omamná a vyloženě láká k nakousnutí. První kvítek fialky ještě chutná, s každým dalším už méně. Protože obsahuje velké množství saponinů, máte po chvíli pocit, jakobyste snědli kousek mýdla. Sice je to dobré při nachlazení, ale jen tak sezobnout hrst fialkových květů tedy moc nedoporučuji. Každopádně, fialková vůně prý pomáhá při bolestech hlavy a pozvedá náladu.


Včera jsem úspěšně dokončil pampeliškový sirup (návod na přípravu přidám do rubriky "zdravé recepty"). Původně měl sloužit hlavně ke slazení čaje, ale nakonec našel také uplatnění jako náhražka šťávy, které se u nás doma vypije kvanta. Další mnou odskoušený recept je kopřivačka, neboli kopřivová polívčička. Musím říct, že předčila moje očekávání. Kopřiva sama o sobě je skvělou náhražkou špenátu a rozdíl po zpracování ani nepoznáte. Navíc je to skvělá léčivka, např. železa obsahuje rozhodně víc, než opěvovaný špenát.
Mám opravdu radost z toho, že se mi podařilo úspěšně dostavět bylinkovou spirálu. Nyní už je zpoloviny osetá či osázená bylinkama, příští týden přibudou další. Bylinková spirála je skvělá věc, protože mohu na relativně malém prostoru (cca 3x2m) pěstovat rostliny s různou náročností na půdu a vlhkost. Spirála je vlastně taková suchá zídka vysypaná zeminou, která se vine od nejnižšího místa v úrovni země, kde je malé jezírko. Zde je nejvíce vlhko a půda bohatá na humus, což vyhovuje vlhkomilným rostlinám, např. mátě či meduňce. Postupně se zídka zvedá a čím se dostáváme výš, tím je půda písčitější a sušší, což je ideální pro středomořské bylinky typu tymián, levandule, oregano, apod. Díky tvaru spirály je voda z nejvyššího místa odváděna směrem dolů k rostlinám, které mají rády vlhko. Na zkoušku jsem vysel také nějaké japonské druhy, jako Maiko jedlá chryzantéma nebo jedlý laskavec. Až na to budu mít chvilku, založím novou rubriku pro kutily a sepíšu návod na stavbu takové spirály.


Tak to by pro dnešek stačilo. Jak říkal Churchil, řečník má vyčerpat téma, nikoliv posluchače! Mějte se krásně a pozdravujte se!



První jarní pokusy

18. dubna 2013 v 11:34 | TMJ
Sluneční počasí rázem proměnilo a obrátilo okolní přírodu i pochmurné nálady spojené s nekonečně dlouho se táhnoucí zimou. Okolní lesy jsou až kam oko dohlédne pokryté trsy modře až fialkově kvetoucích podléšek, tu a tam vykukují žluté a bílé kvítky sasanek či petrklíče. Nedávno se mi zaběhl Artuš a s jakou radostí jsem ho následně nalezl u potoka kousek od cesty v přítomnosti několika exemplářů plicníku lékařského. Při té příležitosti jsem si také všiml, že potok je po těch zimních eskapádách, kdy se sníh nikdy moc dlouho neudržel, křišťálově čistý a klidný. Podběl už pomalu odkvétá. Jelikož jsem v poslední době trávil většinu volného času na zahradě, málem jsem promeškal sběr těchto prospěšných bylinek. Jedna z nejlepších na nemoci spojené s dýchacími orgány. Těch pár desítek kvítků podbělu, co jsem posbíral prakticky pár metrů od domu, se už suší na půdě. Nejdříve jsem plánoval, že z nich udělám podbělový med, ale zas tolik jich nebylo. Největší radost mi však udělaly fialky, na které jsem nemohl dlouhou dobu nikde narazit. Už jsem si říkal, že na ně tady není vhodná půda, když jsem si najednou všiml, jak se krčí přímo na zahradě na okraji cestičky, kudy každý den procházím. A několik dnů nato vyrašily všude, kam až oko dohlédne, dokonce i pod okny na předzahrádce i na místěch, kde bych je vůbec nečekal.

S prvními jarními bylinkami jsem začal své první jarní bylinkové kůry. Tři kvítky podbělu mi stačily na šálek dobrého podbělového čaje slazeného medem. Jak už jsem říkal, skělá bylinka na "plicní" problémy. Kuřáci by se na tuto bylinku měli zaměřit. Já sice kuřák nejsem, ale trpím často na nachlazení. Děti se mohly utlouct po čaji z vrcholků mladých kopřiv a fialkových kvítků. Kopřivový čaj se doporučuje pít denně kvůli jeho pročisťujícím účinkům. A protože mi bylo líto jen tak vyhodit tu spoustu kořenů kopřiv, co jsem na zahradě vykopal, připravil jsem z očištěných kopřivových kořenů nakrájených na kolečka a borového jehličí koupelový odvar. Včera jsem vykopával také růžice pampelišek a napadlo mě, že je můžu rovněž zužitkovat. A tak vznikla výborná zdravá večeře plná vitamínů - salát z mladých pampeliškových listů, lístků kopřivy, listů medvědího česneku, jarní cibulky a na kostičky nakrájeného sýru goudam. Jenom chyběly rajčata, která by tomu dodala ještě jeden rozměr. I tak to byla bašta a proto recept na salát přidám do rubriky "Zdravé recepty", kterou jsem kvůli tomu zřídil. Přibude tam také recept na zapékané brambory s medvědím česnekem, které jsem dělal minulý týden.


Děti jsem zaměstnal při vysévání bylinek, koření a zeleniny do květináčků a minipařenišť už před týdnem a dnes nám vesele klíčí první exempláře. Dokonce dali přednost popisování cedulek před zíráním na oblíbené seriály v TV! Na zahradě mě pak čekala půdní úprava silně zaplevelené zahrady. Nebo bych měl spíš říct budoucí zahrady, protože to zahradu zatím jen velmi vzdáleně připomíná. V její zadní části zůstala stát konstrukce po fóliovníku, čehož jsem využil, půdu pod ním zpracoval, zasel zeleninu a po různých eskapádách také natáhl fólii, která zatím drží na svém místě. Eliška mi vyčítá, že bych nejdříve měl zahradu uklidit, aby to nějak vypadalo a pak se starat o půdu, ale já říkám: jsou věci, které prostě nepočkají. A tak jsem uprostřed hrozného bordelu vytvořil malou oázu uspořádanosti. Tedy, v rámci možností...


Až skončí hektické časně jarní období, budu moci pokračovat v rozdělaných činnostech doma. V dětském pokojíčku jsem ještě za pochmurného počasí stačil namalovat kmen stromu, kde se zabydlel méďa, kolem poletují ptáčci a tak, prostě taková pohádková romantika. Dětem jsem rozmluvil šílené pohádkové postavičky typu Hello Kitty apod., které by je s věkem stejně omrzely, navíc jsou to jen interaktivní reklamy na hračky. Až bude čas, tak společně domalujeme korunu. Mám smělý plán vytvořit jí z otisků dlaní dětí v různých odstínech zelené. Také mi zbývá natáhnout rákosové rohože podél stěn na chodbě, protože se bílá stěna v těchto místěch pořád špiní. Sice jsem je tam už jednou měl, ale v zimě je postupně z každé stěny Artušek strhal a rozškubal jako odměnu za to, že jsme ho nechali přes osm hodin doma samotného. Jedinná, která zbyla, je u jeho "krmítka", kde si to asi nechtěl zabordelovat. Ke druhým narozeninám dostal svůj vlastní domeček, takže může za pěkného počasí trávit veškerý čas venku. I Artuš se nemohl dočkat jara...

Tak jsem vyčerpal dnešní dávku povídání. Mějte se krásně a nebojte se experimentovat!

Led a sněženky

18. března 2013 v 12:21 | TMJ
Tak jsem tu opět se zprávami z "kozelského průsmyku". Jaro se v minulých dvou týdnech přetahovalo s posledními záchvěvy zimy o nadvládu nad počasím, a přestože se mu to zatím příliš nedaří, dají se tu a tam nějaké náznaky jara zpozorovat. Když jdu kolem šesté ráno vyvenčit Atruše, slunce právě vychází. Toho si Atruš až tak nevšímá, spíš je celý nesvůj z množství zvuků, které se ozývají z lesa. Je to celá kakofónie ptačích zpěvů. I ve vzduchu je cítit probouzející se jaro. První jarní rostlinky se tlačí čerstvě rozmrzlou půdou na povrch a některé z nich dokonce rozvily své chlouby. Jako např. sněženky, které už byly dvakrát pod sněhem a stejně nevzdávají svůj boj a vždy se znovu vzchopí.


Při procházce kolem potoka jsem si všiml zvláštních útvarů připomínajících obrovské zamrzlé kapky komíhající se na slabých větvičkách těsně nad vodou. Z dálky vypadají, jakoby visely ve vzduchu. Zespoda je jemně omývají vlnky z Kačáku, což je opakovaně rozhoupává a dodává celé scenérii takřka magický rozměr.


Celý břeh potoka je pokrytý různými ledovými útvary, které pokrývají spodní části kamenů, větví a stromů.


Kolísavé počasí končící zimy s sebou také přináší nápor na imunitu a tak jsme si postupně celá rodinka prošli rýmičkou a kašlíčkem. Příští rok snad už budeme na takové situace vybaveni mojí apatykou, abychom do sebe nemuseli cpát nějaké pochybné chemikálie. Už asi třetí měsíc dávám dohromady z mnoha různých zdrojů takovou svojí knížečku o bylinkách. Mám jí už v konceptu hotovou, zbývá to jenom dát dokupy a pořídit nějaké obrázky. Až bude komplet hotová, poskytnu jí zdarma ke stažení na internetu. Neobsahuje jen léčivé využití rostlin, ale také jejich využití v kuchyni. Je až s podivem, kolik rostlin míjíme na okrajích cest, na loukách a v parcích, a přitom se dají použít k přípravě salátů, polévek, omáček, jako náhražka koření nebo zeleniny. Konkrétní recepty se určitě objeví na těchto stránkách, až je budu aktuálně kuchtit.
Ve volném čase jsem se věnoval zvelebování našeho hnízdečka. Podle plánu byla na řadě ložnice, kterou jsme si usmysleli upravit v orientálním stylu. Starý lustr dostal novou fasádu, navíc jsem ho dozdobil kaligrafií ze staroindického sánskrtu. Jedna stěna dostala červený kabát a posloužila jako plátno pro obraz tančícího Šivy v plamenném kruhu, tzv. Šiva Natarádža.


O vínekdu bylo skutečně krásné slunéčné počasí a tak jsme neodolali, rozdělali oheň, oklepali po zimě mřížku a něco málo ugrilovali. Nebylo to až tak o tom grilování, jako o tom být venku na sluníčku a trochu se pobavit. Proč ne, měli jsme totiž návštěvu až z daleké Kadaně! Na dřevo sice jít nechtěla, ale zas tak líná Ája není, když vylezla až na Alkazar :-)

Tímto se s vámi prozatím loučím a příště zase ahoj!

Sněhové čepičky

25. února 2013 v 13:05 | TMJ
Po delší odmlce jsem tu opět s čerstvými zprávami z našeho "kozelského kaňonu". V posledních čtrnácti dnech se počasí měnilo jako na houpačce. Sníh střídal déšť, mráz zpevnil bláto, aby z něj za pár dní byla zase břečka. A když už to vypadalo, že se teplé počasí udrží, tak přila sněhová kalamita. Naštěstí to bylo o víkednu, takže jsme nemuseli nikam vyjíždět. No, i kdybychom chtěli, tak bychom se nikam autem nedostali. Silničáři byli tak zaměstnaní, že se k nám za celé tři dny, co padalo, nedostali. Tak to u nás nakonec vypadalo jako na Ladových obrázcích. Pravá, bílá zima. Když jsem si vyšlápl s Artušem na procházku, stopy za námi téměř okamžitě mizely pod padajícím sněhem. Z obtěžkaných stromů se při sebemenším pohybu syspaly hromádky sněhu. Obdivoval jsem celé pole bodláků, na kterých se vytvořily krásné sněhové čepičky. A viděl jsem datla! Tedy, nejdříve jsem ho slyšel. Pravidelné energické ťukání se neslo od stromu, ze kterého ve stejné pravidelnosti odpadával poprašek sněhu. Po chvili přelétl na další strom, kde pokračoval ve své neúnavné práci.


V neděli už nesněžilo, tak jsme se mohli pustit do přípravy dřeva. Už pohybování v tom sněhu bylo obtížné a to nemluvím o tom, jak se sníh na dřevo lepil, takže vážilo dvakrát tolik. A když už jsme ho měli na saních, tak se sáně tak bořily, že před sebou hrnuly sníh jako radlice. Když jsme si ujezdili cestičku sněhem, tak už to bylo lepší. Přestože dvakrát týdně ze sebe na boxu vydám maximum, tahle nedělní dřina se s tím nedá srovnávat. Výsledek ale předčil očekávání, takže byl nakonec hřejivý. A to jak obrazně, tak prakticky :-)
Zato děti a pes si sněhové nadílky náležitě užívali. Artuš poskakoval v závějích jako srnka a samozřejmě opět napadal boby za to, že se snaží unést děti. Promočení a unavení jsme si nakonec všichni rádi vychutnali teplý čaj.


Když už jsme u toho čaje, moje zásoby bylinek už pomalu dochází, zbývá mi už jen trochu meduňky. Ne, že bych nějakou velkou zásobu měl. A to je myslím chyba. Chtěl bych od jara začít se sběrem a zpracováním bylinek, tak už se jara nemůžu dočkat. Podle bylinkářského kalednáře se v měsíci únoru dá sbírat akorát kůra bezu černého, jasanu, modřínu a vrby. Zatím si dělám takové zápisky, co kde budu sbírat a na co se to dá použít a tak. Z obyčejného zápisníčku se to docela slušně rozrostlo téměř na malou knížku. To jsem celý já. Až to bude aktuální, podělím se s vámi o sběr i zpracování bylinek na tomto webu. Prozatím jsem jenom nakoupil nějaká semena a naplánoval stavbu bylinkové spirály pod oknem. V konečné podobě by to mělo vypadat asi nějak takhle.


Ale samozřejmě stěžejní nebude sběr bylinek na spirále, tam budu spíš pěstovat kuchyňské bylinky. K vánocům jsem od Ježíška dostal knížku od Jamese Wonga o výrobě léků v domácích podmínkách, tak jsem na své alchymistické pokusy zvědavý.


Tak už jsem asi vyčerpal témata, tož se zatím mějte krásně a pozdravujte se!

Týden tání

6. února 2013 v 13:50 | TMJ
Jak se dalo předpokládat, v týdnu všechna sněhová nadílka vzala za své. Potok Kačák se rozhučel a zhurta plnil Berounku nahnědlou vodou z tajícího sněhu.


Berounka se nebezpečně zvedla a začala omývat kmeny stromů na břehu. Zbýval ještě tak metr a olizovala by asfalt na stezce. To bych byl nucen jezdit do civilizace lesní cestou mezi skalami. Ale až taková obleva to nebyla. Než však stačilo všechno roztát, stihl jsem udělat pár snímků. V bývalém lomu kousek od domu vytvořila stékající voda na skalách nádherné rampouchové útvary vypadající jako zamrzlé vodopády. Ten největší se táhnul po skále z výšky tak dvaceti metrů. Když jsem se podíval na ty útvary zblízka, zjistil jsem, že jsou duté a prostředkem rampouchů spěchají směrem dolů malé bublinky. Při troše štěstí byla dokonce jejich cesta za svobodou slyšet. Celým lomem se rozléhala přírodní hudba ze stovek padajících kapek. Vydržel jsem pozorovat a poslouchat tu přírodní podívanou celkem dlouho. A přitom jsem běhal z jedné strany lomu na druhou, abych utržil co nejlepší snímek :-)


O víkendu už nebylo po sněhu a ledu ani památky. Byl jsem si vyšlápnout na svah nad domem, abych prořezal suché větvě na stromech a vyřezal suché a nemocné stromky, které brání zdravým mladým v jejich růstu. Je to sice fyzicky i časově náročnější způsob získávání dřeva na otop, ale myslím si, že je také třeba přírodě něco dát a ne si jenom sobecky brát, co potřebujeme. Ona se vám potom časem náležitě odmění. Navíc to byl příjemný relax. Když už jsem byl u toho, tak jsem rovnou prostříhal přerostlé kiwi, co se nám rozbujelo na plotě a zaštípnul ovocné stromky. Hezky zešikma a těsně za pupenem, jak jsem se dočetl. Všudypřítomný věčně zelený břečťan maskoval zemi i stromy na zeleno a v kombinaci s barvou mechu a občasným trsem zelené trávy jsem měl pocit, že jaro je téměř za dveřmi.


A jako každý víkend, jsem popadl sekyru a ve spolupráci s Luckou a Davidem jsme připravili dřevo na týden dopředu. Někdo z toho měl dobrý pocit (já?) a někoho to skolilo a skončil na několik dní v posteli s horečkama (Lucka).


Doma byl víkend medově provoněný, protože Eliška pekla dva dorty (pro mě!). Medovník byl na doma a s prokládanými řezy obalenými v marcipánu a polévanými čokoládou s kokosovým mlékem jsem se vytáhl v práci. To se všichni olizovali! Teda až na děti, ty mají raději kupované sušenky, než domácí pečení. Bude asi nějakou dobu trvat, než je přeučíme. Jaké si to uděláš, takový to máš!



No, a jak jsem oslavil Kristova léta? V poklidu domova jsem se dobře najedl a napil, nic extra. Rozhodně se to nedá srovnávat s oslavou třicetin, to by mohli někteří vyprávět! A nebo raději ne...
Tak se zatím mějte krásně a užívejte sluníčka, dokud je.
P.S. stačí si říct o recept a napíšu...

Mrazivý víkend

28. ledna 2013 v 15:24 | TMJ
Další víkend je za námi, tentokrát nejmrazivější víkend v roce. V sobotu ráno jsem neodolal a musel si vyfotit výtvory, se kterými se na našich oknech pochlubil noční mráz.


Když jsme pak opět vytáhli naše pracovní sáně, sníh nám pod nohama pěkně křupal. Tůň v potoce úspěšně zamrzala, přičemž proud nemilosrdně strhával malé zledovatělé kry a hnal je dál po proudu až do ústí Berounky. Nad potokem se klaněly k zemi řady stromů obtěžkané nánosem sněhu.


Berounka se líně valila olizovaná ledovými jazyky, které jí lemovaly po obou březích. Nabírá sílu na oblevu, co má přijít v týdnu. To se zase rozdivočí, zbarví se do hněda a přivlastní si pro svoje řádění trochu z obou břehů. No, snad se dostanu ráno uprostřed týdne do práce.
Naše staronové sáně dostaly tentokrát pěkně zabrat. Dvakrát jsme museli měnit dřevěnou lyži, protože najela na kámen ukrytý pod sněhem a zlomila se jako párátko. Možná s tím má také co dělat to, že ony lyže zažily ještě bolševika - Made in SSSR.
Celou sobotu jsme mimo to ještě zápasili s protestujícím kotlem, který se zrovna v tomto mrazivém čase rozhodl, že bude držet protestní hladovku. Ať jsme do něj cpali cokoli, nic mu nechutnalo, akorát odmítavě čudil a čudil. Pověstná metoda pokus-omyl mě nakonec dovedla až tak daleko, že jsem popadl kus polena a poklepával na trubku vedoucí z kotle do komína a poslouchal (i když jsem vlastně ani nevěděl, co bych měl slyšet). Najednou se ozvalo "lup!" a trubka mi zůstala viset v ruce. Byla nezvykle těžká, tak se kouknu dovnitř a ejhle! Saze s dehtem si tam dávali rande a vůbec jim nevadilo, že se neslušně roztahují! Tak jsem je pěkně rozehnal a sesypal do kýble, kam jsem jim ještě přihodil kamaráda popela a později taky nějaké ty piliny, aby jim tam nebylo smutno. Problém byl tedy zdárně vyřešen, ohrožení života zažehnáno. Samozřejmě, nebylo to zadarmo. Nadýchal jsem se celkem slušně oxidu uhelnatého, takže mi hlava po zbytek dne bolestivě připomínala, jak je užitečné a správné dýchat čerstvý vzduch. Na tohle žádné bylinky nemám, tak jsem se musel spokojit, ač nerad, s pilulkou plnou chemikálií, aby mě bolesti hlavy zbavila.


Neděle se nesla v duchu zábavy a odpočinku. Teple jsme se oblékli a vyrazili k nejbližšímu sjízdnému kopečku - deset kroků od branky :-) Jelikož se velmi záhy podprdelník rozskočil na malé kousky a na opravu sání už nebyla vůle, rozhodl jsem se otestovat vzorek lyží z půdy. Rád bych vám vyprávěl nějakou vtipnou historku, jak si někdo na lyžích namlel, ale překvapivě to skončilo bez zranění - pokud nepočítám nějakou tu modřinu na zadku, čemuž se Vanda jistě nevyhne. Na to, že měla lyže poprvé na sobě, to však bylo velmi slušné. Když už začala s lyžema vztekle házet pochopil jsem, že je čas je uklidit. Samozřejmostí byla koulovačka a sněhulák. V našem případě sněhudáma. Nakonec jsem se svezl s Nikčou na bobech a vše řádně zadokumentoval. Jízdu na bobech si však nejvíc užil Artuš, který měl asi dojem, že musí pasažéra za každou cenu zachránit před zrádnými boby, které se ho snaží odvést bůh-ví-kam a tak před jedoucími boby pobíhal a poskakoval jako smyslů zbavený.


V neděli jsem se také rozhoupal a dal se do pečení domácího pečiva. První pokus spočíval v rohlíkách z hladké mouky. Těsto jsem si připravil už v sobotu večer a šoupnul ho na noc do ledničky, aby bylo ráno provoněné pečivem. Pro jistotu jsem zadělal jen z půl kila mouky, protože šlo o můj první pokus a neměl jsem tušení, co z toho vznikne. Naštěstí se povedlo a po rohlíkách mazaných brusinkami se jen zaprášilo. K obědu jsem vymyslel variaci na hrachovou kaši - ke žlutému hrachu jsem nakrájel jedno rajče, kousek červené papriky, přidal česnek, kari a koriandr a celý to pomlel na kaši. Odpoledne už jsem se s větší jistotou pustil do housek z celozrnné pšeničné mouky a výsledek dalece překonal ranní pokus s rohlíky. Kam se hrabe kupované pečivo.


K tomu Eliška dokreslila domácí pohodu štrůdlem z jablek, co zbyly ještě od podzimu. Do toho trocha toho gruntování a najednou je vídend zase za námi. Kde jsou ty časy, kdy jsem proseděl celý víkend u počítače... ;-) Dneska mám co dělat, abych u toho vydržel půl hodiny a nezačínal usínat.


Jó, nejlíp se má Artuš, to je pohoda! Tak se mějte taky pohodově a zase někdy...

Zasněžený víkend

21. ledna 2013 v 14:59 | TMJ
Tento víkend nás zastihla sněhová nadílka. Poprvé v této zimě sníh vydržel déle, než dva dny. Všechno přikryla bílá peřina, na skalce se vytvořily řady rampouchů vypadající jako přírodní varhany.


Dělat se v tomto počasí se dřevem nebyl úplně nejlepší nápad. Ale nedělat se s ním také nešlo, protože uhlím topíme jen přes noc. Problém však byl spíše logistického rázu: jak dopravit dřevo v tomto počasí ke kotli za barák. Nakonec jsem dostal spásný nápad. Na půdě se válí ještě po bývalém majiteli několik párů lyží. Vybral jsem tedy jedny běžky bez vázání, přitloukl k nim část palety a spojil starými prkenými vrátky od chlívku, co se na půdě taktéž bez užitku povalovaly. Takže taková "recyklace".


V neděli sáně prodělali zatěžkávací zkoušku a uspěly na výbornou. Ještě by se daly vylepšit nějakými postranicemi, ale svojí práci udělaly i tak.


Davida přepadla horečka a tak jsem dřevo pořezal a nasekal sám. Možná se bude někdo divit, ale sekání dřeva je činnost, na kterou jsem se před stěhováním na venkov opravdu tešil. Fyzická námaha mi nevadí. Asi osm let jsem chodil pravidelně do posilovny, kde jsem se dřel pro nějakou pochybnou vidinu "dokonalé postavy". Když to vezmu retrospektivně, tak to bylo akorát mnoho peněz, času a energie věnovaných "dobrému pocitu" po cvičení. Ten mám po sekání dřeva také. A k tomu udělám něco užitečného. Já vždycky říkám: "Dřevo zahřeje dvakrát: poprvé se zahřeju při jeho přípravě a podruhé, když s ním zatopím." To si potom tu "pohodu" v teple domova užívám úplně jinak a asi si toho tepla víc vážím.
Tak to by pro dnešek stačilo.

Teplý a pohodový start do nového týdne!
 
 

Reklama