Něco málo pro duši

Práce s emocemi

3. března 2018 v 18:48 | TMJ


Úvod
Na začátek bych chtěl říct, že nejsem zastánce škatulkování a rozdělování na negativní a pozitivní. Emoce jsou prostě emoce. Nejsou žádné chtěné a nechtěné, dobré a špatné. Jsou naše. Patří k nám, tak jako ruce a nohy. Pokud chceme emoce, které jsou komplexní živou energií, nějak rozdělovat, tak ale s tím vědomím, že jde jenom o takový pracovní koncept, který odráží různé přístupy k práci s emocemi.

Nepotlačovat
Emoce jsou pro člověka velkým darem. Když nebráníme emoční energii, aby proudila jak má, když jí naopak dokážeme usměrnit, odkrýváme její velký léčivý potenciál. Taková jednoduchá věc jako je přístup k našim emocím, dokáže změnit náš život od základu. Mnozí lidé po nastudování různé duchovní či psychologické literatury nabudou dojmu, že už jsou jako nad věcí, cítí pouze pozitivní emoce a ty negativní emoce druhých se jich nedotýkají. Ve skutečnosti je to takový útěk od lidskosti, jenom taková maska, pod kterou to mnohdy dost divoce vře, jako v sopečném krbu. Pak nastávají období deprese nebo jakoby bezdůvodného podráždění - protože někde se ta potlačená energie odpustit musí. Někdo má tendence poté sáhnout po alkoholu, drogách nebo zvláštních duchovních praktikách, které radí odstoupit a jakoby se izolovat od emocí. Některé z těchto metod potlačenému dají průchod ty druhé ho ještě více utemují. V zásadě však nic neřeší. Dokud sami sebe nepřijmeme jací jsme, i s těmi emocemi, které se nám na druhých a na nás nelíbí, budeme se motat stále v tom nikdy nekončícím kruhu nevědomého potlačování a nevědomé kompenzace. Potlačené emoce v nás zůstávají, protože jim nedovolíme odejít, nedovolíme jim proudit, odsoudili jsme je k zatracení. Nevědomky si tak vytváříme vlastní peklo, které projektujeme ven a v pekle pak skutečně žijme. Zákon o zachování energie říká, že energii nelze zničit, pouze přeměnit na jiný druh energie. Potlačení tedy časem zákonitě povede k problému, energetické nerovnováze, konečným důsledkem mohou být různá onemocnění. Jak říkal Šula: Projevená negativní emoce je stejně léčivá, jako projevená pozitivní emoce. A stejně tak potlačená pozitivní emoce je stejně destruktivní, jako potlačená negativní emoce.

Dovolme si projevovat emoce, myslím, že žádný z nás není robot ani nadčlověk. Neutíkejme se od člověčenství.

Jak to ale udělat? Jak pouštět třeba negativní emoce a přitom nebýt destruktivní ke svému okolí?
Emoce lze v zásadě vypouštět dvěma způsoby: horizontálně nebo vertikálně. Horizontálně vypouštíme emoce zcela běžně a úplně bezděčně. Emoční energii tak vysíláme na druhé lidi, zvířata nebo i věci. Horizontálně vypuštěná emoce zůstává v prostoru, což je prospěšné u vypouštění těch pozitivních, ale v případě negativních emocí to příliš prospěšné není. Po takovémto vypuštění totiž nedochází pouze k uvolnění nahromaděné energie, ale také k odezvě uvnitř nás samých. Tedy, když na jiného člověka vypustím třeba zlost, vyvolá to ve mě pocity studu, výčitek, sebe-odsouzení či sebe-odporu, které jsou samozřejmě už předem nechtěné a proto okamžitě potlačné. Na jednu stranu si tedy ulevím, na druhou stranu si zase naložím. A to nehovořím o tom, že negativní emoce prsknutá na druhého člověka se horizontálně šíří dál a velice snadno se nám jako bumerang může vrátit zpátky. Na druhou stranu horizontálně vypuštěná pozitivní emoce v nás vyvolá vždy dobrý pocit. Sice časem odezní, ale je to léčivé nejen pro nás, ale i pro příjemce a skrze něj se může pozitivní emoce horizontálně šířit na další lidi. Proto nepotlačujte ani pozitivní emoce, nebojte se, že budete vypadat před druhými hloupě, nestydte projevovat lásku, radost nebo vděčnost. Léčíte tím sebe i druhé. Shrnu-li to, je prospěšné a dokonce léčivé horizontálně šířit pozitivní emoce, ale neprospěšné a dokonce destruktivní takto šířit ty negativní. Jednoduše proto, že horizontálně šířená emoce zůstává v prostoru. V tom vnějším, ale hlavně v tom vnitřním (což je prakticky to samé - co je venku, je i vevnitř, co je vevnitř, je i venku).

Co tedy s negativními emocemi, když je destruktivní je držet v sobě i horizontálně je vypouštět?
Východiskem je vertikální vy-pouštění. Vertikálně lze pouštět emoční energii dolů, do Země nebo nahoru, do Nebe, Vesmíru, nebo jak si to pojmenujete, to je jedno, podstatný není směr, ale vertikální poloha, protože takto vypuštěná emoční energie v prostoru nezůstává. Neulpí na Zemi ani ve vzduchu, ani ve vás. Jsme děti Matky Země a když jsme přišli na tento svět, bylo pro nás vertikální vypouštění zcela přirozené. Pozorujte malé děti. Do určitého věku vypouští zlost dupáním do země. Rodičům se to většinou nelíbí a tak je postupně učí toto chování potlačovat. Tak je to totiž učili jejich rodiče, jiný způsob jak pracovat s negativními emocemi neznají. Nevědomky tak přenáší tyto vzorce na své potomky. Dospělí někdy bědují s obličejem obráceným k nebi nebo se jdou vyřvat do lesa. To je také způsob, jak to ze sebe pustit a zároven energii nešířit dál prostorem. Introvertně založení lidé možná dají přednost vizualizaci a vypouštění negativních emocí ve formě hutné tmavé energie během meditace nebo relaxace nahoru nebo dolů po páteři. Každému bude vyhovovat něco jiného, nebojte se v tomto směru experimentovat, jen mějte na paměti ten vertikální směr. Zkuste to, ucítíte úlevu. Udělejte z toho návyk a zlepší se vám kvalita života.

Dovětek
Na závěr ještě doplnění pro hloubavější čtenáře. Vertikála a horizontála spolu tvoří kříž, kterýžto je jedním z nejstarších symbolů lidstva, kde horizontální linka symbolizuje lidskou úroven a vertikální božskou. V matematice je kříž znakem pro sčítání. Kříž je tedy součtem lidského a božského a symbolizuje celistvost a vyváženost všech elementů (uprostřed kříže, kde se stýká vertikála s horizontálou, je kříž vyvážený a stabilní). Když se říká, abychom byli ve svém středu, má se za to být v tom místě, kde se stýká božské s lidským a kde jedině jsme vyvážení a energie mohou volně proudit. Práce s tímto systémem vertikálního a horizontálního pouštění emoční energie (a samozřejmě také přijímání energie), se tedy nevědomky posouváme k onomu středu a životní stabilitě. Křestanství posunulo horizontální linku rovnoramenného kříže výš, což symbolizuje pozvednutí lidského vědomí na vyšší úroven. Na této horizontální části kříže byl také zavěšen Ježíš a zde také jako člověk skonal. Poté byl pohřben (symbolicky to znamená vertikálně dolů, k Matce) a následně vystoupil na Nebe (vertikálně nahoru, k Otci). Ale to už je jenom takový nepodstatný dovětek ohledně symboliky a není nutno se tím nějak příliš zabývat, akorát by nás to odvádělo od skutečného žití ted a tady. Ta slova okolo nejsou tak důležitá, hlavní je, že to funguje. Každý si to může vyzkoušet.

Odpor k nepřítomnému okamžiku

22. února 2018 v 10:11 | TMJ

Odpor proti nepřítomnému okamžiku byl jedním z posledních odporů, které jsem u sebe odhalil a zároven si uvědomil jak odpor pracuje a proč je tak těžké se ho zbavit. Když cítíme k něčemu odpor, znamená to, že to odmítáme, vydělujeme to od sebe samých a označíme jako to, co nechceme přijmout, odmítáme integrovat. Na cestě k integraci a celistvosti se nám postupně tyto bloky rozpouští s tím, jak přijímáme jednotlivé součásti našeho světa a tím pádem sebe sama - protože svět není nic jiného, než našim vlastním odrazem. Dokud však přistupujeme ke světu dualisticky, svádí nás to neustále k tomu, abychom jeden pol prožívání vnímali jako chtěný, tím pádem automaticky jeho protipol vnímáme jako nechtěný - vytváříme si tím nevědomě odpor. Můžeme si namlouvat jak jsme se vším vyrovnaní, vše jsme přijali a jen se snažíme žít v přítomném okamžiku. Ale usilováním o žití v přítomnosti našemu světu říkáme, že být ted a tady je v pořádku a nebýt ted a tady je špatně. Už se vám někdy stalo, že jste byli nepřítomní a když jste si to uvědomili, pocítili jste stud, že jste "ulítli" a odpor k tomuto stavu ne-přítomnosti? Musím být bdělý! Tohle by se mi nemělo stávat! Ach, ta moje hlava, stále se utíkám někam do myšlenek! Musím na tom zapracovat! Maličko to zveličuju, abych demonstroval nesmyslnost takového jednání vytvářející odpor. Nehledě na to, jak ušlechtilý je stav, který se snažíme si uchovat, snažením si nevědomky vytváříme odpor k jeho opaku.
Moje zkušenost je taková, že po čase, kdy se snažíte postupně přijímat věci tak jak jsou, dospějete do bodu, kdy si uvědomíte, že dokud přistupujete ke světu dualisticky, nemá to konce. Je třeba přijmout vše nebo nic, což vlastně znamená přijmout sám sebe se vším všudy bez výjimek. Tak je to jednoduché. Na přítomný okamžik se není třeba soustředit, spíš na sebe samého, na autentické bytí o sobě. Bytí totiž probíhá pouze v přítomnosti. I když zrovna v přítomnosti lítám někde v myšlenkách. I to je jedním z projevů Bytí. Bytí je neduální a stále přítomné, nejde z něj "vypadnout". Tedy soustředěním na bytí nevytvářím žádný druh odporu a samo bytí nevyžaduje snažení. Pokud usiluji o to, být přítomný, být dobrý nebo být láskyplný nebo to-je-jedno-čím nebo kým být, automaticky odmítám nějakou část mne samého, žiju v odporu a nepřijetí.
Zjistil jsem, že Bytí je složeno z mozaiky okamžiků, které jsou jako proud. Někdy jsem jim přítomný, jindy nejsem. Ale Bytí je tu stále. Ve chvílích autentického bytí v přítomnosti cítím čistou radost z pouhé existence. Vnímám, Jsem a to mě naplnuje radostí. Bytí je neuchopitelné, je jako proud nebo vlna, na které se nesu a pozoruju tanec proměn. Není to tak, že jsem jakýsi pozorovatel oddělený od proudu dění kolem mne, je to spíš tak, že ten proud jde směrem zevnitř mne samého, ven. Tudíž já jsem pozorovatel a zároven i samotným děním. Rád používám ten obrat: děju se... Opravdu to tak někdy cítím. Ale i když se nechám unést emocí nebo myšlenkou, i když se moje vnímání zúží a na chvíli zapomenu, kým skutečně jsem, i tak to po opětovném rozjasnění mysli a vstupu do přítomného bytí nijak nehodnotím a svoje vypadnutí z přítomnosti, projev ega nebo podlehnutí negativní emoci je okamžitě přijato. Svým způsobem to je krásná zkušenost, když vypadnu z přítomnosti a pak se do ní opět navrátím. Vždy mi vyvolá úsměv na rtech. Vítej doma

Zámek a klíč - celistvost

21. února 2018 v 13:11 | TMJ

Cesta k vlastní skutečné podstatě, k naší celistvosti se nedá uspěchat a nezávisí na našem chtění. První vzorec, který je třeba na této cestě rozpustit je chtění mít všechno hned. Moje zkušenost při "práci" s vlastním nevědomím je taková, že nevědomí má svoje vlastní tempo, které je nezávislé na naší touze po "osvícení" či chtění dosáhnout nějaké "úrovně". Takové snahy spíš náš vývoj brzdí. Ve skutečnosti vlastně nikdy vědomě nevíme, jak na tom jsme, dokonce skutečně ani nevíme, co se vlastně děje. Jediné, co je jisté je, že jsme v procesu. Tento proces je řízený zevnitř, z míst, kam nemáme vědomý přístup, je zcela přirozený a jeho účelem je udělat z nás celistvé bytosti. Toto je třeba přijmout hned na začátku. Když nalezneme klíč, který může odemknout další etapu našeho vývoje, měli bychom spíš, než ho hned cpát do zámku, dát našemu nevědomí najevo, že máme záměr začít odemykat, naladit se na tempo našeho nevědomí a jít mu naproti. My nedokážeme vědomě odemknout nic, to je v plné kompetenci nevědomí. Na vědomé úrovni máme jen ten klíč - záměr. V ten pravý čas, když naše hloubka ví, že jsme na to připraveni, začne teprve proces odemykání. Odemykání může trvat třeba měsíce nebo roky. Anebo také dny, to je vysoce individuální. Na tomto poli se nic nedá uspěchat. Naše hlubina má své vlastní tempo, na které je třeba se naladit a respektovat ho. Byly doby, kdy jsem byl fascinovaný archetypy moci a chtěl se s nimi spojit, ale moje snahy se míjely účinkem. Pracoval jsem jen na úrovni představ a pojmů, ale bylo to takové ploché a žádné změny nepřicházely. Proč? Protože jsem v té době ještě neměl vyřešené základní archetypy, na které při své cestě do vlastní hlubiny musí každý zákonitě narazit jako první - v prvním kole persona/stín, ve druhém anima/animus. Kdo by se chtěl babrat se svým stínem a špinit si ruce, když může být mágem, vědmou nebo buddhou, že? K archetypům moci nás však naše nevědomí nepustí, dokud si neprojdeme prvním a druhým kolem. To je základ. Nedělá to z rozmaru nebo že by nám nechtělo dopřát, ale chrání nás tak před silou mocných archetypů, které se ukrývají hlouběji. Mohli bychom tak ublížit sobě i jiným a to nikdo nechce :-)

Používám terminologii C.G.Junga, protože je mi blízká a ze všech dosud poznaných nejvýstižnější. Také si myslím, že jsem se nenarodil v těchto zeměpisných šířkách náhodou a je přirozené navázat tam, kde skončili moji předci, protože z hlediska kolektivního nevědomí jsem na tuto cestu připravený více, než na kteroukoliv jinou. Narozdíl od náboženství či jiných směrů není dogmatická a respektuje rozdílné přístupy jednotlivce. V konečném důsledku na metodě a terminologii až tak nezáleží. Podstatné je to obecné sdělení, že naše hlubina má své vlastní tempo, většinou o dost pomalejší, než bychom si přáli. Proto se doporučuje ztišit a zpomalit - protože tak můžeme tempo naší hlubiny pocítit. Pak už jen stačí mu jít naproti. Ono odemčení je potom souhra našeho záměru a záměru našeho nevědomí. Jak jsem někde četl - to, co hledám, hledá mě. Protože až v naší syntéze jsme oba úplní. Náš záměr je tedy společný - celistvost.

Muž a žena, Animus a Anima - rozdílný přístup

20. února 2018 v 10:40 | TMJ

Jak jednou trefně řekl Pjér, když hovoří žena, odpočívá, když hovoří muž, tak pracuje. Můžeme to sledovat v přímém přenosu během jakékoliv konverzace, které se účastní obě pohlaví. Ale já bych se rád nyní zaměřil více do hloubky, na fenomén smyslu života, bytí, osvícení či jak to nazvat, prostě na rozdílný přístup k bytí o sobě. Komunikace na tato témata odpovídá stejným principům mužsko-ženského světa, jako konverzace na jakékoliv jiné téma. Obecně mají muži tendenci brát tuto svojí misi za osvícením, za pravdou s velkým P, příliš vážně a mnohdy mají problém s nasloucháním. Mužský, jangový princip je totiž vyřazovací, pronikající, kdežto ženský, jinový je vzařovací, pohlcující. Proto naslouchání, tedy přijímání, které jde ženám úplně samo, stojí muže mnoho sil a naopak, stručná formulace a jasné vyjádření toho, co mají na mysli, zase dělá problém ženám (i když problém s tím má opět jen muž, žena se nepotřebuje jasně vyjádřit, podstatné je pro ni sdílení a vyvolaná emoce). Hovořící muž má jasno. Jde mu o to, aby vysvětlil, přesvědčil, dobyl pomyslné sémantické území. Od svého protějšku vyžaduje jasné a stručné vyjadřování. Jak říká jeden známý - jako návod na pračku, a bez zbytečných emočních výlevů. Háček je v tom, že hlubší poznání, které lze označit termíny Bytí, Existence, Smysl života, Osvícení apod., nelze tímto čistě mužským přístupem poznat. Člověk není jako pračka. Nelze říci: tady přidej těsnění, dotáhni ten šroub, roztoč buben a budeš osvícenej... Je třeba jít za slova, za všechny návody a popisy, do roviny pocitů a symbolů, do roviny intuitivního vnímání. Příkladem může být třeba poesie, pohádky či mýty. Těžko tam hledat něco podobného návodu na opravu pračky. Ženy se v této rovině pohybují snáz, respektive ženský princip - muž s probuzenou a zvědomělou Animou s tím je v souladu také. Když ženy tzv. "slepičí", tak vlastně relaxují a naladují se jedna na druhou. Slova nejsou až tak podstatná, spíš jde o pocity, které v nich ta slova vyvolávají. Co však ženám chybí, když nemají probuzeného a zvědomělého Anima, je jasný úsudek. Mnohdy si skálopevně stojí na úplně nepodložených až infantilních názorech. Jejich cesta za osvícením (Pravdou, Smyslem, to je jedno jak to nazveme) pak stroskotává na tom, že ulpí na nějakém guruovi, který je imponuje, na otřepaných frázích a polopravdách, rozplývají se nad citáty, aniž by je chápali, jen se živí tím, jakou emoci v nich vyvolává. Velmi snadno teké podléhají charismatickým osobnostem, do kterých nevědomě promítají svého Anima a bez úsudku ho přijímají.

Jak vidno, bez celistvosti - přijetí a zvědomění svého vnitřního protipolu je téměř nemožné dojít někam hloub do své podstaty, k Pravdě, Bytí, Osvícení, Bohu je jedno jak to nazveme. Cesta muže, který tráví příliš času v hlavě, je cestou, která je dlážděna pojmy a vede od jedné "mise" ke druhé, ale v konečném důsledku se odehrává stále na povrchu, v sémantické rovině. Vnitřní žena ho dokáže z tohoto bludného kruhu vynést a dát mu nový pohled - intuici a cit. Anima je přímo archetypem života - Velké Matky, může tedy muže doslova uzemnit a dát mu možnost kráčet po zemi spontánně, osvobozen od pojmů a představ, ale přesto smysluplně. Naopak, cesta ženy končí tam, kde podlehne nevědomé fascinaci svým Animem, kterého projektuje do nějakého "pravého učení" nebo "velkého mistra" a bez úsudku se mu odevzdává. Tedy, ona si může myslet, že má zdravý úsudek, ale ve skutečnosti podléhá své fascinaci, která úsudek pokřivuje. Pak, přestože je pod vlivem iracionálních přesvědčení, jí nedokáže otřást žádná logika, její přesvědčení padá až s rozpadem celého jejího vnitřního světa. Rozvíjením své vnitřní stránky, vědomým spojením se svým Animem, se žena stává vědomější a určitější, pokud jde o to, v co věří a cítí, a je schopna tyto své postoje a názory otevřeně vyjadřovat. Když je Animus zvědomělý, když ho žena cítí, přestává ho projektovat do mužů (otce, partnera, gurua) a stává se nezávislou a svobodnou. To je dobrý start do vědomého života :-)

Neberte to jako bernou minci, každý jsme trošičku jiný, ale obecné tendence jsou patrné. Jako vždy, hovořím z velké části z vlastní zkušenosti. Nedávno se mi zdál sen, že jsem společně se svojí Animou odletěl na svazku nafukovacích balonků (ty balonky mi podala ona, mě by v životě taková kravina nenapadla) a přistáli jsme v nějaké zemi, kde jsem byl poprvé a kde se hovořilo jiným jazykem. Tak nějak symbolicky by se dalo vyjádřit to, o čem jsem tu tak sáhodlouze vykládal :-)

Dobro

5. února 2018 v 10:20 | TMJ

Dobro je harmonie mezi světlými a temnými stránkami Všehomíra. Za zlo lze pak považovat cokoliv, co tuto harmonii narušuje. Paradoxně to může být i přemíra světla a odmítání přijmout také temnou stránku nás samých. Temná nemusí tedy nutně znamenat "zlá". Možná by bylo lepší užívat jiného duálního pojmenování, než je dobro a zlo, na které lidé reagují tak citlivě. Můžeme použít termín Jana Mišky: vyzařovací složka a vzařovací složka prasíly. Nebo mužská energie a ženská energie. Nebe a země, Slunce a Luna, světlo a tma, noc a den, pravotočivá a levotočivá spirála. Dvě strany téže mince, dvě tváře Existence. Když se říká, že Bůh je dobrý, neznamená to, že je "hodný", což je dost infantilní představa, ale spíše, že je v naprosté harmonii všech jeho složek. Být v rovnováze samo o sobě vytváří dobro. Dobro není výsledkem snahy, výsledkem boje, výsledkem potlačení zla. Dobro je přirozeným vyústěním rovnovážnosti celku.

A o tom je náš život na Zemi. Slunce ráno vychází a večer zapadá. Měsíc dorůstá od novu k úplňku a zase ubývá. Roční období přicházejí a odcházejí. Každý den se do světa rodí jedinečné bytosti, jež obývají zemi, vzduch i vodu, a každý den některé umírají. Je to zlé? Ve skutečnosti by bylo zlé, kdyby tomu tak nebylo. Tím myslím, kdyby se vše dělo chaoticky, nebylo to vyvážené...
Jsme součástí přírody a prožíváme mnoho takových cyklů. Jednou z lekcí je nelpět ani na blažených stavech ani na stínových aspektech, neboť život je o změně, o věčném tanci protikladů. Světlo a blaženost nás vynáší do výšek vědomí a stínové stavy do jeho hloubek. K tomu, aby naše zkušenost zde na Zemi byla autentická a pochopení bylo úplné, potřebujeme oba poly Existence.

Tak tedy - budte dobří (v Rovnováze)

Jsem čaroděj

5. února 2018 v 8:32 | TMJ
Kráčím jarní květenou.
Stojím s hlavou vztyčenou.
Tančím životem.
Poznávám kým jsem.

A všichni bohové
na mě z dálky hledí
tajemství vchází do popředí

Jsem totiž čaroděj...

Zpívám pod horou.
Pak sotoupám s pokorou.

A všichni bohové
na mě z hory hledí
tajemství vchází do popředí

Jsem totiž čaroděj...

Shlížím na svůj svět.
Přestávám na něm lpět.

Všichni bohové
na hoře se mnou stojí
tajemství nás společně pojí.

Jsem totiž čaroděj...

Usedám do kruhu dění.
Opouštím období snění.

A všichni bohové
se náhle mění.
Vcházejí do srdce odkud vše pramení.

Jsem totiž čaroděj...

...a jeho vnitřní děj
...říká že je svobodnej
...jak lán pole úrodnej
...pro všechno průchodnej
...bezdůvodnej


http://pohanskyzpevnik.cz/carodej.htm




O Pravdě

3. února 2018 v 14:04 | TMJ

O Pravdě



Myslím, že každý Pravdu zná, jen málokdo si to však uvědomuje a ještě méně jich v pravdě žije. Když jsme byli ještě dětmi, žili jsme v pravdě nepřetržitě. Přímé autentické prožívání. Život v pravdě je naše přirozenost. Jak s věkem sílí náš intelekt a zamotáváme se stále více do spekutací, představ a strachů, nevědomky se od skutečné Pravdy vzdalujeme. Ze života v hlavě se stane zvyk a protože to tak mají všichni okolo nás, nepřipadá nám ani zvláštní. Až na ten zvláštní pocit rozporu v nás... Ti štastnější v dospělosti rozpoznají, z čeho plyne jejich vnitřní napětí a proč se cítí nesvobodní. Nastoupí pak některou z cest za hledáním Pravdy, což je na jednu stranu ušlechtilé, na druhou se tím na dlouhou dobu zahrabou do dalších spekulací a představ, jen z jiného soudku. Hledají totiž nějakou myšlenkovou konstrukci, koncept, který jim odpoví na všechny jejich otázky. Pravda se nedá popsat, vyjádřit slovy. Pravda se skrývá v Tichu. To však neznamená, že bych měl mlčet. Mohu využít sůj intelekt a své zkušenosti z hledání Pravdy k tomu, abych druhé nasměroval tam, kde budou Pravdě blíže. A připravil je tak na to, aby sami dokázali Pravdu unitř jich samých uvidět. Pravda se nedá předat, mohu jen ukázat směr.

A proto nepřebírejte myšlenkové koncepty druhých, ať už to zní sebelépe, ať to s vámi souzní sebevíce. Ani ty moje. Vždy k tomu přistupujte jako k ukazateli u cesty. Na ukazatelích jsou pouze technické informace, co mají s jedinečností místa, na které poukazují společný snad jen název, nálepku. Až dojdete na místo a rozhlédnete se, budete mít nějaké autentické zkušenosti s tím místem, budete teprve "vědět". S Pravdou je to stejné. Akorát k ní nemusíte dojít po nějaké cestě odněkud někam. Pravda je tu pořád s námi, ať se pohneme kamkoliv. Je tu i nyní. Cítíte autentičnost této chvíle? Je taková, jaká je. To je Pravda :-)

Mužská síla

17. ledna 2018 v 15:21 | TMJ

Pravý muž zná svojí sílu. Nemusí ji nutně demonstrovat. O tom sní ti, kteří ji nemají. Jen si jí je vědom. Jako jelen si je vědom svých parohů, vlk svých tesáků, muž svého meče u pasu. A to stačí. Dělá ho to silným uvnitř a laskavým napovrchu.

Kamínek v botě

17. ledna 2018 v 15:16 | TMJ

Člověk si celý svůj život nese své strachy a bolestivé pravdy o sobě samém. Za ta léta se již naučil je potlačovat a předstírat, že tu nejsou. Staly se tak vrostlými, že o nich vlastně už ani neví. Přesto zevnitř stále působí a pokřivují jeho jednání. Je to stejné jako s kamínkem v botě. Kamínek tlačí, ale nemáme čas se zastavit a dát věci dopořádku. Chodidlo postupně kamínek vstřebá, stále však působí bolest, když na něj došlápneme. A tak to pro jistotu neděláme. Bolest sice necítíme, ale naše chůze je tím pokřivená. A když nás někdo náhodně postrčí a my jsme nuceni na nohu plně došlápnout, ucítíme bolest a vztek. Vztek na toho člověka, který to způsobil. Ve skutečnosti si bolest způsobujeme sami. Nějaké to postrčení bychom na zdravých nohách ustáli. Úplně by stačilo udělat si na sebe chvilku čas, zastavit se, sundat si boty a beze strachu se podívat na svá odhalená chodidla. Vypreparovat vrostlé kamínky bezbolestně nejde. Je to cena za to, že pak můžeme svobodně kráčet.


Vědomé konání

17. ledna 2018 v 10:12 | TMJ
Nechat věci plynout. Známe to: netlač řeku, teče sama. Jak funguje tento mechanismus? A kdy poznám, že se mám nechat unášet a kdy je čas vědomě konat?


Člověk je vlastně takový energetický systém, který se sestává z různých úrovní energie, od těch jemnějších, po hrubší formy. Všechno je energie, hmota je pouze forma energie, stejně tak naše psychika je pouze forma energie. Uvnitř člověka se tyto energie různě mísí, vyvažují a přelévají podle potřeby. Tento energetický systém funguje bezchybně a když naše vědomí stojí ve středu tohoto systému (v srdci), ničemu nepřekáží a vše probíhá jak má. Dokonalost sama.

Problém nastává, když se přirozenému proudu energií v nás postavíme do cesty. Třeba když naší pozornost upínáme k myšlenkám, hodnocení, porovnávání, přemítání o minulosti nebo budoucnosti, odporu nebo odsouzení... když prostě vypadneme ze svého středu. Energie pak nemůže volně proudit a dochází k nerovnováze a rozhození energetického systému. Nerovnováha vyvolá vnitřní napětí a najednou nic nejde tak, jak bychom chtěli nebo potřebovali. Nechat věci plynout tedy znamená, nestát jim v cestě, dovolit věcem se dít jak mají a jen je pozorovat ze svého středu. O všechno se postará dokonale vyvážený systém.

Když už vstoupíme do interakce s energetickým systémem, děláme to s plným vědomím a čistým záměrem. Pozorováním tance energií uvnitř nás časem rozpoznáme mechanismus a směr proudění energií (jako v případě proudu řeky) a můžeme jim jít tzv. naproti. Ideálně se stát jejich partnerem. Nechat se jimi vést, jako se nechá vést tanečnice tanečníkem. Řeka teče sama, ale my můžeme použít kormidlo či pádlo k tomu, abychom se s využitím proudu řeky a naší síly dostali tam, kam potřebujeme. Tímto aktem opouštíme pasivní přijímání a začínáme vědomě tvořit.

Měli bychom se však mít na pozoru, abychom první fázi příliš neuspěchali, jinak by naše vědomá rozhodnutí byla výsledkem převzatých vzorců a nefunkčních komplexů, což by se rozhodně tancem nazvat nedalo. K vědomému tvoření je třeba, aby v našem nitru vše plynulo a my byli pevně ukotvení v našem středu. Z tohoto místa vedeni intuicí poté vědomě vstupovali do dění a vnášeli do něj novou esenci, zcela novou svěží energii, tedy vědomě tvořili.

Setkání se sebou

16. ledna 2018 v 12:46 | TMJ

A jaké jsou vaše dojmy ze setkání se sebou?


Bytí v srdci

15. ledna 2018 v 21:08 | TMJ
Dnes je v módě hovořit o srdci. Buď v srdci, žij srdcem, naslouchej vlastnímu srdci, jdi za hlasem svého srdce a já nevim co všechno ještě. Ale co se vlastně myslí tím "srdcem" a jak se dá naslouchat vlastnímu srdci? Jak sestoupit do srdce, jak v něm zůstat a jak se vyvarovat záměně a nenechat se nachytat myšlenkami vydávajícími se za vnitřní hlas? Jak to nepoplést? Odpovědět na tyto otázky a přitom nesklouznout do pouhé hry slov a rozumování nad pojmy, je takřka nemožné, jelikož se dostáváme na tenký led, kdy se pokoušíme hovořit o věcech, pro jejichž vyjádření slova nestačí. Pokusím se zde co nejkratší cestou a co nejsrozumitelněji jak dokážu přiblížit zodpovězení otázek tohoto typu, i když konečná odpověď bude na vás - ověřte si to sami a uvidíte.


Naslouchání vlastnímu srdci není až tak úplně nasloucháním v pravém slova smyslu. Slovo "naslouchání" evokuje zapojení řečového centra - jeden mluví a druhý poslouchá. Ale pomocí slov a obrazů komunikuje pouze hlava, srdce takto s informacemi nepracuje. Srdce nepodává útržky informací poskládaných do slov či obrazů. Srdce předává informaci v celistvé podobě. Prostě VÍTE. Ted a tady to máte vcelku. "Naslouchat" vlastnímu srdci znamená sestoupit z hlavy do srdce a jen tam prostě být. Najednou víte, co máte dělat. Najednou víte, co jste věděli vždy, akorát to přes lomoz myšlenek nebylo cítit. Víte, kdo jste. Srdce je kanál k naší pravé podstatě. Přímá linka. Byla tu celou tu dobu, ale zapomněli jsme na ní. Je to velmi jemná energie, ale trvalá a všeprostupující. Srdce si tak šeptá, že abyste mu mohli "naslouchat", musíte být přímo v srdci. Jste-li v srdci, prostě VÍTE. Nemáte potřebu to, co víte, nějak rozkládat do slov. Já se o to nyní pokouším, i když je předem jasné, že je to nemožné předat, tak jak to je. Mým účelem však není předat vám iformaci o tom, jak to je. Mým účelem je nabídnout vám, abyste sestoupili z hlavy do svého srdce a sami poznali, co se vám tady snažím tak kostrbatě popsat. Pak budete vědět :-)

Když už tedy projevíte zájem naslouchat svému srdci, může vás napadnout, že vlastně nevíte jak to udělat, jak do něj tedy sestoupit? K tomu je třeba si uvědomit, že "sestupování" do srdce je věc bezusilovná a že vlastně nejde o žádné sestupování, ale o puštění. Úsilí neustále vynakládáme spíš na to, abychom se udrželi tam, kde jsme, v zoně známého a bezpečného. Sestoupení do srdce tedy nespočívá v nějakém vědomém kráčení určitým směrem, ale v tom, že se prostě pustíme a srdce si nás samo přitáhne. Dá se to přirovnat k situaci, kdy ležíte v proudu řeky a pevně se držíte nějakého kořenu nebo kamene. Nechcete opustit známé a bezpečné místo, kde jste se usadili, kde vás rodiče, učitelé, společnost naučili žít a zaseli do vás vzorce chování a také strach ze samotného puštění se. Opravdu je to tak jednoduché, že se stačí pustit a důvěřovat srdci. Řeka teče sama, jen se nechat nést.

Jak to to srdce dělá, že si nás přitahne? Co je to za sílu? Srdce je náš střed, vyvažuje nás. Je to místo, kde se všechny energie stýkají, vyrovnávají a kde jedině jsme doma. Srdce se nachází jednak uprostřed těla, také uprostřed energetického čakrového systému, kdy stojí mezi horními čakrami a dolními čakrami, vyvažuje je a integruje. Je také generátorem vytvářejícím silné elekromagnetické pole, měřitelné přístroji. Toto pole prostupuje celým tělem, ovlivnuje každou buňku. Nese informaci, jakýsi rytmus, podle kterého se synchronizuje veškeré dění v těle, i mozek se řídí těmito rytmy. Je tedy také jakýmsi dirigentem udávajícím rytmus celého organismu. Věděli jste, že srdce začne pracovat dvacet dní po početí, kdešto mozek zhruba po 90 dnech? Mozek to tady neřídí a nikdy neřídil. Dirigentem a udržovatelem rovnováhy sil na všech energetických úrovních je a vždy bylo srdce. Není divu, že přitahuje naše vědomí. Je to jakoby ho volalo domů. Naprosto přirozeně, protože taková je jeho povaha.

Jak z toho nevypadnout? Jak být stále v srdci? Nejčastější příčinou, která vás vyhodí ze srdce je strach. Srdce značí energii otevření, strach uzavření či stažení. Tyto dvě síly se vylučují, proto nejde být ve strachu a zároveň v srdci. Další příčinou vykopnutí ze srdce může být egoistické jednání. Srdce je síla sjednocující, kdežto ego rozdělující. Opět se tyto dvě síly vylučují, proto když nasoupí ego se svým vydělováním a povyšováním, hlas srdce slábne. Jsme slovy písem tzv.: "vypadli ze společného rytmu". Naopak každý laskavý čin nás opět navádí na společný rytmus a navrací do srdce. A tudy vede cesta k trvalému bytí v srdci. Skrze milující pozornost. Každý mluví o tom, jak je důležité žít v přítomném okamžiku. Samotné spočinutí v přítomnosti však nestačí. Snadno se z toho stává mechanická záležitost. Když však k přítomnému okamžiku přidáme lásku, dostaneme milující přítomnost. Přítomný okamžik, který se do té doby skládal z pouhého pozorování vjemů a pocitů, tak získá novou kvalitu, dostane smysl. Stane se autentickým. Když budete laskaví ke každému příchozímu okamžiku, už ze srdce nikdy nevypadnete to vám garantuju :-) Neznamená to, že máme být laskaví pouze k lidem a přijímat je takové jací jsou. Jde o to být laskaví k přítomnému okamžiku. Což ve svém důsledku znamená být laskavý sám k sobě, protože co je přítomný okamžik, když ne kontinuelní prožívání sebe sama.

Milující pozornost vám umožní přijímat všechno a všechny, včetně vás samých, takové jaké to je. A jsme zase u toho pouštění: nechat věci plynout, dovolit jim přicházet, odcházet nebo zůstávat jak dlouho chtějí... Nechat věci láskyplně plynout znamená nejen důvěřovat v proces, ale také mít odvahu spočinout v přítomnosti, i když je nedokonalá. I tohle si musíme dovolit, být nedokonalí :-)


Jak prohloubit milující pozornost? A jak z ní udělat návyk? Není na tom nic těžkého. Klíčem je spokojenost. Ze spokojenosti potom vychází klid, který upevnuje milující pozornost. Když jsme spokojeni, dostaví se časem klid, který se bude stále prohlubovat, dokud se nenecháme opět vyrušit nespokojeností. Nelze být klidný, tichý a zároven nespokojený. Nespokojenost nás vždy z klidu vytáhne. Projevem nespokojenosti je myšlení. Je zkušeností mnoha lidí, kteří zkouší praktikovat meditaci, jak bývají myšlenky vtíravé a neodbytné. Je zbytečné se pokoušet myšlenky zahánět, rozpouštět nebo přijímat... Stále to není nic jiného, než přetlačovat se s nimi o prostor mysli. Během meditace má být mysl vyprázdněná, to znamená, že tam nemá co dělat ani žádný čistič, rozpouštěč či přijímač myšlenek. S myšlenkami se vypořádáme tak, že se zaměříme na vyvolání stavu spokojenosti. Nehledáme na naší meditaci chyby, jsme s ní spokojeni. Nehledáme chyby na přítomém okamžiku, jsme s ním spokojeni. Jsme spokojeni s dechem, myšlenkami i neklidem, kdyby se případně dostavil. Jsme s pokojeni sami se sebou. Trvalá spokojenost vyvolá trvalý klid, nejen během meditace. A klid se stane živnou půdou pro rozvoj a stále udržení milující pozornosti.

Sice to z výše uvedeného vyplývá, ale přeci jen, kdyby někoho napadlo: čím vyvolat tu spokojenost? Odpověd je jednoduchá: přijetím všeho.

Přítomný okamžik a Odinova moudrost

8. ledna 2018 v 8:54 | TMJ

Často se setkávám s nepochopením podstaty nástroje, kterému říkáme bytí v přítomnosti, ted a tady, a nadhodnocováním pouze jednoho aspektu přítomného okamžiku a to je vnímání obrazu vnějšího světa. Je to pochopitelné, jsme vizuálně zaměření živočichové, osmdesát procent všech informací od smyslových orgánů pochází ze zraku. Proto i v tomto případě, když se rozhodneme být v přítomnosti, automaticky upřednostnujeme zrak. Když se však podíváme pod pokličku samotnému zrakovému vnímání, zákonitě dojdeme k tomu, že to, co vidíme je pouze interpretace skutečnosti, kterou nám naše mysl předkládá a my jí uvěříme a říkáme jí přítomný okamžik.

Když poctivě zkoumáme přítomný okamžik a nezůstaneme u pouhého přijetí toho, co nám předkládají smysly o vnějším světě, obrátíme pozornost na to, jak je samotný přítomný okamžik v nás stvořován, jak je po této cestě ohýbán různými programy a vzorci, když půjdeme upřímně za tím, stále hloub, dojdeme nakonec k tomu, co stojí na počátku celého procesu vnímání, uvědomování, dojdeme sami k sobě. Kdo je ten, kdo vnímá přítomný okamžik? Jako všechny cesty, i cesta žití v přítomném okamžiku je pouze nástrojem k poznání sebe sama. Žití v přítomnosti není cílem, ale prostředkem. Je to, co vnímám skutečné? A jak to poznám? Pokud moje přítomná pozornost neskončí u pouhého registrování vnějšího světa, ale naslouchá také vnitřním pochodům a pocitům v každém okamžiku a tomu, kdo stojí na pozadí toho všeho, dostaneme teprve ucelený obraz přítomnosti. Vnímání sebe, samotného prožívání, samotného bytí o sobě. Cítit se. To už je jiný level, než se jen "dívat" a zahánět myšlenky, abych udržel bdělou pozornost. Odkrýváme tím také pravdivost a opravdovost v sobě. To, čím skutečně jsme. Bez zaměření pozornosti dovnitř, ke své pravé podstatě, je žití v přítomnosti jen berlička jak uniknout od strastí a utrpení běžného života (nebudu myslet na utrpení a doufám, že z mého života tak zmizí).

Severský bůh Odin pro moudrost obětoval oko. Na svět od té doby shlíží pouze jedním okem, což se kupodivu nestalo jeho deficitem, ale naopak, jelikož to druhé oko je neustále obráceno dovnitř, dívá se na sebe sama ze studny moudrosti napájející strom života.

Výňatek ze severské mytologie:

Před dávnými, dávnými lety, když byl svět ještě mladý, se Ódin zahalil do svého dlouhého pláště, nasadil si klobouk a v přestrojení za pocestného putoval zemí obrů. S nasazením života se pokoušel dostat k Mímimu, aby tam našel moudrost.
"Chci se jen jedinkrát napít z tvé studny, strýčku Mími," řekl Ódin. "Nic jiného nežádám."
Mími zavrtěl hlavou. Ze studny se nesmí napít nikdo, jen on sám.
"Jen jediný doušek. Když se napiju z tvé studny, Mími, budu moudrý. Řekni, co za to chceš."
"Chci za to tvoje oko," pravil Mími. "Hoď do studny své oko."
Ódin se zatvářil odhodlaně.
"Dej mi nůž," řekl jen.
Když udělal, co bylo zapotřebí, vložil své oko opatrně do studny. Zíralo na něj z vody. Ódin naplnil roh Gjallarhorn vodou z Mímiho studny a přiložil ho ke rtům. Voda byla studená. Vypil ji jedním douškem. Zaplavila ho moudrost. Zbylým okem náhle dohlédl dál a viděl zřetelněji než kdy předtím oběma.
Ódinovo oko stále leží v Mímiho studni, uchovávané vodami napájejícími jasan světů, nevidí nic a zároveň vidí všechno.

Všimněte si toho obratu: zíralo na něj z vody. Tzn. uviděl sám sebe. A díky tomu dohlédl dále a viděl zřetelněji než kdy předtím. Nevidí nic a zároven vidí všechno...

Boj s egem pod taktovkou vyššího ega

8. ledna 2018 v 8:50 | TMJ

Vyšší ego nebo by se dalo říci také emancipované či duchovní ego je takové upgradované, vylepšené ego, ještě více mazané a ještě více hladové po naší energii, po naší pozornosti. Ego je vlastně jenom označní pro jakousi konstrukci, pro nějakou interpretaci toho, co slovo ego pro nás představuje - název pro nekonkrétní egoistickou energii uvnitř nás. Všichni jí známe.

Chtít zničit nebo rozpustit ego může chtít zase jenom ego. Protože ten kým skutečně jsem - moje pravá podstata - žádný problém s egem nemá. Chápe, že ego je prostě součástí mého současného způsobu bytí a moje skutečná podstata ho takto přijímá. To jenom duchovní ego může mít problém s egem, tedy s tou jeho primitivnější částí, která na sebe až příliš okatě upozornuje. Když se ego emancipuje, už tuhle svojí primitivní část nepotřebuje. Duchovní ego, převlečené za nějaký ideál, problemtizuje svojí vlastní existenci, čímž si akorát říká o větší pozornost, více energie.

Ego jako takové nelze zničit. Na hlubší úrovni existence tohle víme. Ego však strhává natolik naší pozornost vytvořeným nepřítelem - starým egem, že jsme na to zapomněli. A tak ho jen svým brojením proti egu živíme. Ego je třeba integrovat, ne s ním bojovat. Uznat, přijmout, s láskou obejmout. Jako malé zlobivé dítě dožadující se zlobením naší pozornosti. Nahlížet ho v přítomnosti, když se dostaví jeho energie, ale nehodnotit zda je to dobré, či špatné. Spíše se pozastavit nad tím, co mi to říká o mě samotném, že se tato egoistická energie ukazuje. Co za tím je? Jaká skutečná potřeba, potlačená energie se za tím skrývá? Tímto způsobem se nám stane ego užitečné k odkrývání potlačených částí nás samých. Pak se přestaneme soustředit na ego a jeho nuance a svojí pozornost obrátíme spíše k tomu, co za tím egem stojí a hlavně - kdo je tím, který si to ego uvědomuje. A najednou problém s egem zmizí sám

Kos a Vlk

27. listopadu 2017 v 10:55 | TMJ

Pohovořím něco o mé šamanské cestě, silových zvířatech a osudu.

Když jsem v osmnácti přičichl ke keltskému šamanovi, začal jsem chodit na šamanské cesty do světa za oponou. Tam jsem získal své totemové neboli silové zvíře - kosa. Má dokonce jméno, kterým ho volám když jdu na cestu, ale mám své důvody ho nikomu nesdělovat :-)
Kos byl skvělý průvodce, nikdy mě nenapadlo, že bych mohl mít i jiné totemové zvíře. Vždycky věděl kudy kam se vydat. Měl nadhled a vždy věděl, co je třeba udělat, abychom se dostali tam, kam jsme potřebovali. Uplynulo necelých dvacet let, kdy jsem chodil na jiných cestách, ale po těch šamanských už ne. Ale poslední rok jsem jakoby cítil volání cest. Dlouho jsem to odkládal...
Z nějakého důvodu se v mém okolí začalo objevovat téma vlka. Přikládal jsem to mému obráceni k přirozenému životu na samotě, kam jsem se přestěhoval. Ale když jsem se nakonec relativně nedávno vydal opět na šamanskou cestu, potkal jsem vlka, mé nové silové zvíře. Vlk je jiný, než kos. Vlk si jde svojí vlastní cestou, přímo k těm nejsilnějším místům. Neohlíží se, nečeká, zbytečně nemluví. Když se ho nedržím, mám smůlu. Ale když ho následuju, dovede mě právě k tomu nejsilnějšímu místu, na které na své cestě do své vlastní hlubiny můžu narazit. Mohl bych jít mnoha cestami, vlk však jde tou cestou, která je pro nás nejsilnější. Ano, pro nás, protože my jsme jedno. Nejsem já, pak kos, a potom vlk. Oni jsou já a já jsem oni. Nejsou to jen výplody mé vizualizace. Jsou to projektované archetypální obsahy mého nevědomí, které ví mnohem víc, než já, jako osoba.
Kos není nikde mimo mě, ani jenom v mojí hlavě. Cítím ho, je tu se mnou stále, ne jenom na mých šamanských cestách. Jakoby mi pomyslně seděl na rameni a moudře vybíral cesty, kterými se vydáme. Už dávno jsem se odevzdal jeho vedení. Ne nějaké entitě ze sna, nějakému mentálnímu obrazu kosa, který mi napovídá. Ten kos představuje vnitřní moudrost, kterou v sobě všichni máme. Někdo ho nazývá Vyšším principem. Vlk je tu také stále, pomyslně kličkuje mezi stíny, jde si svou cestou - na silná místa. To jsou ty silné osudové okamžiky, které mě volají. Vlk je cítí a míří přímo k nim. Není s ním tak snadné pořízení jako s kosem. Abych následoval vlka, musím si všímat, musím být přítomný. Vlk žije v naprosté přítomnosti, jakmile nejsem přítomný, může se mi ztratit... Najednou získávají ony poučky o tom, že bychom měli spočinout tady a ted jiný rozměr. Být tady a ted je součástí mojí osudové cesty, abych z ní nesešel, abych byl, jak mám být. K tomu nepotřebuju Eckharta Tolleho, abych to věděl. Dovedl mě k tomu můj vlk. Můj vnitřní radar. Být tady a ted není cílem, ale prostředkem k tomu, abych udržovali ten správný kurz životem.

Jde vlastně o to, nechat se vést vnitřní moudrostí a přitažlivou silou osudu. A zároven být bdělý.

Nevím, co bude dál. Vlk mě zavádí do míst, která by se dala přirovnat ke králičí noře v Alence v říši divů. Dějí se v mém životě úplně šílené věci a já k nim přistupuju s hravostí a nadhledem kosa. Nevědomky jsem si díky totemovým zvířatům postavil most do mého nevědomí a tak jsem dovolil, aby magie vstoupila do mého života. Magie není žádná věda. Ta nejsilnější sídlí v našem srdci. Když se uhnízdíte v srdci, pak cokoli uděláte, stává se magickým aktem. Je to jako v zenové básni Deset podobenství o býku, kdy v poslední, desáté fázi ten, který se na začátku vydal na cestu za hledáním býka, "dává rozkvést uschlým stromům".

Já jsem, aneb cesta do hlubin mé duše

7. května 2017 v 0:15 | TMJ
Rád bych Tě čtenáři pozval na cestu za objevováním mého světa, velkých i malých bytostí, které ho obývají a za tajemstvím o sobě samém, které stojí na pozadí toho všeho. Provedu Tě magickým světem, kde je vše možné a kde víly a skřítkové jsou stejně reální nebo ještě reálnější, než lidé. Začněme afirmací/mantrou/motlitbou, která je vlastně osnovou celého příběhu:

Děkuji
Děkuji Ti Otče
Děkuji Ti Matko
Děkuji Vám bytosti Nebeské
Děkuji Vám bytosti Pozemské
Děkuji Vám všem
Za to, že (JÁ) JSEM



Tato afirmace ve mě zrála krok za krokem, společně se mnou, přibližně pět let. Je výsledkem upřímného hledání životních pravd, postupného odkrývání stále větších hloubek sama sebe. Mám v úmyslu v dalších řádcích ono postupné zrání nastínit, aby mohla být výše uvedená afirmace pochopena ve své úplnosti. Svým způsobem se dá říci, že se vlastně jedná o výsledky výzkumu mého vlastního nitra.
(Občas se v textu vyskytnou výrazy, u kterých je lépe upřesnit, v jakém smyslu je používám. Tyto jsou opatřeny odkazem na různé zdroje na internetu. Asi nejčastnějším výrazem je nevědomí.)

Děkuji
Tato cesta za tajemstvím života se nezapočala před pěti lety. Touha po pravdě o mě samém je jedna z věcí, která mne doprovází již od dětství. Říkal jsem si "Hledač pravdy" a bral jsem to opravdu vážně. Před pěti lety, když jsem se přestěhoval na samotu, však došlo ke zlomu. Vzdal jsem se všech teorií a nauk, přestal jsem to řešit na úrovni myšlení, všechno jsem to pustil z hlavy a svou pozornost jsem soustředil na každodenní život. Bylo třeba štípat dříví, nosit vodu, rýpat se v zemi. V porovnání s touto činností všechny teorie a nauky bledly a ztrácely na významu. Autentičnost každodenního života mě naplňovala více, než všechny nauky o životě. Byla to doba, kdy jsem začal poznávat léčivou sílu bylin, kdy mi příroda začala odkrývat svá tajemství. Odhalováním harmonie a souladu v přírodě jsem začal poznávat harmonii a soulad v sobě. A pocítil jsem nesmírnou vděčnost. Vděčnost za to, že toho všeho mohu být součástí. A tak vznikla první moje modlitba. Každý večer, když jsem ulehal, řekl jsem prostě: "Děkuji."



Děkuji Ti Otče
Nevím, kdy přesně došlo k tomu předělu, k otočení pólů celého mého dosavadního světa, respektive jeho vidění. Kdy jsem si uvědomil, že to, co jsem považoval za svět, je pouze jeho odrazem v mé mysli. Ojevil jsem Ameriku, objevil jsem nezměrnou hloubku nevědomí! Obrácením pozornosti dovnitř jsem byl zprvu ohromen a pocítil nesírnou úctu k tomu, co by se dle terminologie C.G.Junga dalo nazvat oceánem nevědomí. Tato mocná síla tu byla mnohem dříve, než já jako osoba. Utvářela se už v době mého prenatálního vývoje a s přihlédnutím k obsahům nevědomí, které můžeme nazvat archetypální, byla utvářena dokonce ještě mnohem dříve, než tu byla moje tělesná schránka. Těmto obsahům nevědomí se říká kolektivní, protože je máme všichni společné. V porovnání s touto silou jsem si připadal maličký a chtě nechtě jsem se před ní musel sklonit. Zde, v tomto oceánu nevědomí se v každé vteřině mé existence tvořil celý můj svět. Zde jsem se zrodil i já, já jako osoba, já jako příběh, já jako pozorovatel toho, co mi stvořitel mého světa předkládal. Rázem jsem měl komu adresovat vděčnost a tak jsem z prostého "Děkuji" před spaním, udělal "Děkuji Bože". Vhodnější slovo jsem pro vyjádření nezměrnosti této síly nenalezl. Tak jsem navázal kontakt s vnitřním bohem, s tím nejmocnějším archetypem všech dob.



Děkuji Ti Matko
Jak léta běžela, začal jsem stále silněji pociťovat vnitřní nerovnováhu a z toho vznikající neklid. Bylo zřejmé, že se něco z hlubin nevědomí hlásí o slovo. Pustil jsem se tedy do prozkoumávání hlubin mé psýché, abych poodhalil, co se skrývá pod rouškou toho, co jsem před chvílí nazval bohem. A byla to vskutku alchymistická práce. Zkoušel jsem různé metody, od lucidního snění, aktivní imaginace, šamanských cest po meditaci, buddhistickou jógu sna a spánku. Jakýmsi nedopatřením jsem se otřel o svůj Stín (myšleno jako archetypální bytost) a byl jsem vystaven velmi nepříjemné konfrontaci s touto mocností, trvající několik měsíců. Připadal jsem si jako Indiana Jones, procházející prastarou hrobkou nevědouc, co za bubáka na něj vyskočí za dalším rohem. V této době jsem měl také mnoho tzv. velkých snů. Některé byly prorocké, jiné naopak vypovídaly o mé minulosti. Některé silně symbolické a nejasné, jiné byly snadno čitelné a měly vyloženě lektorskou povahu. Můj vnitřní svět se pomalinku prosvětloval, přestože se dá říci, že to stále ještě byla nepatrná jiskra v nezměrně rozlehlém temném prostoru nevědomí. Nicméně, byla navázána komunikace, nevědomý aspekt mne samého byl srozuměn s tím, že o něm vím a jsem připraven spolupracovat. Bylo otázkou času, než narazím na druhou nejsilnější mocnost tohoto světa, kterou nebyl nikdo jiný, než Anima, archetyp ženy a ženství. Znovu jsem objevil Ameriku, objevil jsem ženu v sobě! Její absence v mém vědomí byla důvodem nerovnováhy. Její zvědomění přineslo nejen klid, ale další úroveň vnímání světa. Světa vzniklého nekonečným tancem dvou protikladných sil. Mužské a ženské energie, jang a jin, pasivity a aktivity, dne a noci. Paradoxní povaha světa, která mě dříve velmi mátla, najednou dávala smysl. Cítil jsem se úplný a tento pocit celosti jsem začal vyjadřovat společně s vděčností, která byla nyní adresována oběma pólům mého vnitřního světa: "Děkuji Ti Bože, Děkuji Ti Bohyně".



Děkuji Vám bytosti Nebeské, Děkuji Vám bytosti Pozemské
Jako vyrovnaná celistvá bytost jsem nalezl rovnováhu, kterou jsem na začátku pozoroval v přírodě, následně i v sobě. Zjistil jsem, že se nemusím nutně obracet do vnitřního světa pomocí imaginace nebo meditace, jelikož vnější svět není nic jiného, než projekce toho vnitřního. Přístupem ke světu tedy dávám vzkaz do své vlastní hlubiny nevědomí, která ten svět utváří v nekonečném tanci ženské a mužské energie. Měl jsem dojem, že jsem pochopil, na jakém principu fungují náboženství a kulty. Jedná se o jakýsi posvátný vztah sám k sobě, k mocnostem, které se vytvářely dříve, než jsem byl ve Světě mysli stvořen já, jako osoba, než vznikl jazyk a jakékoliv představy. Proto jsou tak mocné a proto je nemůžu nikdy zcela pochopit, přestože můžu pocítit jejich působení směrem od nevědomí do vědomí. O tom je celá historie kultů a náboženství: o navázání kontaktu s těmito mocnostmi.
A tak mě to zaválo kam jinam, než k pohanské tradici našich předků, hezky zpátky ke kořenům. Navrátil jsem se k šamanské cestě, ke které jsem přičichl už někdy před dvaceti lety, začal jsem studovat náboženství a rity našich předků, slavil starověké svátky, dával obětiny bohům i předkům, hrál a zpíval bohům našich předků. Četl o nich příběhy, o kouzelných bytostech, ve které naši předci věřili a které považovali za přirozenou součást světa. Gnómové, trpaslíci, víly a dryády, nejsou nic jiného, než obsahy našeho nevědomí vzniklé opět dříve, než jsme byli my, jako osoby, než tu byl jazyk a představy o nich. Jsou odrazem přírodních sil v našich myslích. Tyto přírodní archetypy sice nejsou tak mocné, respektive tak viditelné a snáze rozpoznatelné, jako archetypy bohů a polobohů, přesto jsou to mocní pomocníci, o jejichž reálnosti vzhledem k tomu, že Svět mysli je ten jediný svět, který jsem schopen poznat, nelze pochybovat. Dokonce lze říci, že tyto bytosti nebeské i pozemské, jsou svým způsobem reálnější, než je můj soused nebo můj šéf. Můj šéf je totiž v mém světě pouze velmi omezenou představou o šéfovi, kterou jsem si vytvořil na základě zkušeností s ním. Se šéfem jako multi-bytostí s nesmírnou hloubkou a rozsáhlostí jeho světa nemá příliš společného. Zato mocnosti v mé vlastní mysli nejsou pouze představy, jsou reálnější a mocnější, než já jako osoba, než můj šéf jako představa. A nejen v mé vlastní mysli. Narozdíl od představ o mém šéfovi, které jsou mezi mnou a mým sousedem ve své úplnosti prakticky nepřenositelné, každý si vytváříme své vlastní, mnohdy dost rozdílné, jsou mocnosti v našich myslích (v nevědomí) shodné, jsou kolektivně dané. Všimněte si, že panteony bohů našich předků jsou si velmi podobné. Od těch řeckých na jihu po vikingské na severu Evropy, nalézáme ty samé archetypy, rozdíly budou v pojmenování a drobných detailech daných vnějšími talky na ten který rod. To samé by se dalo říci o bytostech přírody jako jsou skřítkové, víly a podobně. Jejich "reálnost" je podmíněná jejich přítomností v našich myslích. A jelikož můj svět není nic jiného, než projekce světa vnitřního, pak jsou tyto bytosti naprosto reálné a můj život ovlivňující. Otázkou je pouze to, zda o tom vím nebo ne, respektive zda si to připustím. To je dle mého názoru základním kamenem pohanství. A nejen toho. Jako multi-bytost obsahující nezměrnou hloubku jsem tedy dospěl k poznání, že můj svět obývají kromě základních archetypů také bytosti, které jsem nazval Nebeské (bohové, polobozi, archandělé apod.) a bytosti, které jsou svázány s přírodními silami a proto jsem je nazval Pozemské (víly, skřítkové, dryády apod.). Není důležité jak si je pojmenuji, spíš že připustím jejich existenci a jejich reálný vliv na můj svět. K mé večerní afirmaci jsem tedy pro úplnost přidal: "Děkuji Vám bytosti Nebeské" a "Děkuji Vám bytosti Pozemské".



Děkuji Vám všem
Z pohledu já jako osoby je hloubka nevědomí nezměrná a nepoznatelná. Nicméně ty nejmocnější (nebo nejviditelnější?) obsahy nevědomí už byly našimi předky poodhaleny a každý, kdo má touhu je poznat, je mu poznání o nich skrze tradici našich předků k dispozici. K tomu, abych poznal sám sebe, se však nemusím nutně zabývat religiozitou mých předků. Bohatě stačí prozkoumávat vlastní hloubku a časem nutně narazím na ty obsahy, které jsou pro mě na mé cestě stěžejní. Můžu si je pojmenovat po svém a vytvořit si tak vlastní duchovnost. Existuje nekonečné množství velkých, malých a ještě menších mocností (nebo spíše více či méně viditelných?), které ovlivňují naše každodenní životy, aniž bychom si to uvědomovali, aniž bychom je měli pojmenované. Myslím si, že to ani není nutné, stačí, když je akceptuji jako jakési síly přesahující mé rozumové chápání a přijmu je jako integrální součást mne samého. Když jsem si to před nějakým časem uvědomil, stal se najednou můj svět magickým místem, kde je vše možné. Svět jsem já a já jsem svět. Jaký jsem já, takový je svět. Moje afirmace se rozšířila o poděkování všem, i těm nepoznaným silám, světlým i temným, slabším i mocnějším, veškeré mé vnitřní existenci v celé její komplexnosti: "Děkuji Vám všem." Tímto jsem přijal sebe sama takového, jaký jsem, tím pádem i celý svět, respektive mojí vlastní projekci světa, takový jaký je. Síly přesahující mne jako osobu mi byly k dispozici, aby mi pomohly udělat pořádek v mých představách o sobě samém. Představách osoby, která si myslela, že ona je to nejdůležitější a že kolem ní se točí celý vnitřní svět. Bylo to stejné uvědomění, jako když naši předci dospěli k poznání, že Země není středem vesmíru, že se dokonce ani Slunce kolem ní netočí, že je pouze nepatrnou součástí vesmírného soukolí, které si jede svojí vlastní hru.



Děkuji, že JÁ JSEM
Kruh se uzavřel. Kruh, v jehož středu je Bůh-Otec, jeho partnerem Bohyně-Matka a v postupných vrstvách další mocnosti mého nevědomí. Až na úplném povrchu se nachází tenká skořápka osobnosti, ta nejmladší, nejslabší a nejkřehčí součást mého já. To jsem nalezl během pětileté introspekce. Je tohle opravdu konec? Tohle je ten smysl? Protože jsem již dávno pochopil, že na úrovni rozumu se takovéto otázky nedají vyřešit, přestal jsem se tím zabývat a nechal to zrát. Mám tu zkušenost, že odpovědi vždy přijdou samy, když jsem na ně připravený.
Nedávno jsem byl vystavený velkému tlaku, který mě donutil ještě jednou nahlédnout celé to soukolí a podrobit ho konečné zkoušce. Reagoval jsem podrážděně, jelikož jsem stále k tomu, co jsem tu doposud psal, přistupoval jako ke konceptu a nechtěl jsem si to připustit. To, že něco vím a příjmu jako fakt ještě neznamená, že to žiji. Ještě jsem se plně nepustil světa představ - stále tu byla konečná představa o mě. Byl to rozpor, který jsem neviděl, pouze cítil, což vzbuzovalo nejistotu. Byl jsem tu já jako pozorovatel toho všeho a zároveň jsem tu byl já jako objekt nahlížení. A tak bylo jen otázkou času, než přijde první facka, která mne nasměruje k hlubší introspekci a uvědomnění, kdo vlastně jsem.
Na začátek bylo nutno si zcela připustit, že já jsem opravdu všechno. Já jsem celý svět, který vytvářím ve své mysli a to beze zbytku. Jsem i to, co vidím v druhých lidech. Druzí jsou pro mne nepoznatelná, nekonečná hloubka. Když si o nich vytvořím představu, ignoruji vlastně jejich skutečnou povahu. A čí je tedy ta představa? Moje přeci. Tedy, cokoliv vidím v druhém člověku, je můj odraz. Pouze moje představa, kterou bych o něm neměl, kdybych ho přijal takového, jaký je, v celé jeho komplexnosti podobné té mojí. Když tedy vidím ve druhém egoismus, není to nic jiného, než moje vlastní energie projevená v mém vlastním světě mé vlastní mysli. Na toto tajemství jsem přišel díky lásce k mé ženě, ke člověku, o kterém jsem si myslel, že ho znám nejlépe ze všech. Jedině moje láska k ní, naprosté a bezpodmínečné přijetí mi dala to uvědomnění, že je pro mne tajemstvím a že veškeré mé přestavy o ní byly pouhou fikcí, příběhem v mé mysli. V mém světě existuje pouze moje láska, vyžadování lásky od druhého je tedy nesmyslná, poněvadž budu mít vždy jen představu o ní. Tak je to se vším, ne jenom se ženou, ale s celým světem. Zjistil jsem, že můj život se odehrává v jakési krabici, kde vše, co vidím, jsem já. Díky lásce ke světu jsem postupně pochopil a integroval celý kruh, o kterém jsem výše psal, že se uzavřel. Lásku bych v tomto kontextu definoval jako vyjádření respektu a bezpodmínečného přijetí. Respektu k nepoznatelné hloubce a přijetí bez souzení. Vyjadřuji tak vlastně respekt k sobě, stejně tak přijetí sebe sama.



Druhým krokem k odhalení toho, kdo jsem já, byla cesta k mé pravé podstatě, k tomu, kdo celý ten kruh nahlíží. Moje pravá podstata je to, co je obsažené ve všem, co jsem kdy prožil, co tu bylo stále a nikdy neodešlo. JÁ na té nejzákladnější úrovni není žádná představa, není to příběh o nějaké osobě, se kterou se po většinu svého života ztotožňuji, není to žádné soukolí obsahující všemožné mocnosti z mého nevědomí, není to mysl tvořící tento můj snový svět, není to ani tohle všechno dohromady. Má pravá podstata tohle všechno spojuje, moje pravá podstata tohle všechno oživuje. To z mé pravé podstaty všechny tyhle formy vyvstávají. JÁ jsem VĚDOMÍ toho, že já jsem. Vědomí je to, co je obsažené ve všem, čím jsem si kdy myslel, že jsem. Vědomí je to, co bylo přítomné vždy a v každém okamžiku mého života. Nyní nemám na mysli ono vědomí z psychoanalytického hlediska - opak nevědomí, o jehož hloubce jsem zde tolik napsal. Mám namysli spíše uvědomění, samotné uvědomování si. Díky uvědomování mohu vše nahlížet, uvědomování je vlastně nahlížení samo. Samotné uvědomování nahlédnout nelze. Bylo tu vždy a až tu jednou nebude, přestanu existovat. To je ta nejhlubší podstata, která sama obsahuje všechny podstaty. Můj život tedy není nic jiného, než kontinuální uvědomování si. Uvědomování samo o sobě je prázdné. Nemá formu, a proto je rozumem těžko uchopitelné. Z toho důvodu mu pravá podstata stále uniká. Vědomí na sebe bere formu až skrze mysl. Poslední část afirmace tedy zahrnuje úplně všechno, zároveň stojí nadevším: "JSEM" je nejvyšší pravda, ke které jsem dospěl. Já, vědomí, jsem.



Dodatek:
Je třeba, aby si čtenář uvědomil, že je nemožné předat pomocí slov a představ mou vlastní zkušenost, navíc tak těžce popsatelnou, jakou je cesta do hlubiny vlastní existence. Navíc jsem se snažil vypíchnout jen to nejdůležitější a spousta věcí tak zůstala nevyřčena (např. mezi obdobím "Děkuji Bože" a "Děkuji Bohyně" jsem se ztotožnil s archetypem Božího syna a na dva měsíce jsem jím byl). Nezabýval jsem se dalšími detaily jako je vývoj jazyka a jeho souvislost s tím vším. Uvědomuji si, že pouhé konstatování, že archetypy tu byly dříve, než jazyk, opomíjí vrozené dispozice pro gramatiku a řeč těla a rozhodně by si toto téma zasloužilo větší prostor. To ale i další témata, která jsem zde nakousl. Kdo by to pak četl, kdybych měl vše detailně rozvádět. Prioritou mi bylo autenticky zachytit, jak to mám.
Dále si je třeba uvědomit, že čtenář si na základě vlastních zkušeností vytváří své vlastní představy o tom, co píši, což celou záležitost ještě více komplikuje. Nedokáži předat, co bych chtěl, ale snad jsem se k tomu přiblížil. Doufám, že si z toho každý vezme, co potřebuje na své vlastní cestě životem. Každý máme svojí cestu, svůj svět, takže mnoho věcí, co zde uvádím, nemusí do toho vašeho pasovat. Základní podstata a otázka JÁ bude však u všech velmi podobná, rozdíly mohou být dané pouze rozdílným pojmenováním (psycholog bude vnímat duši jako jednu z hlubších součástí nevědomí, kdežto mystik ji spíše ztotožní s oním všeprostupujícím vědomím, které přetrvá i po smrti). Najdou se dozajista i tací, pro které bude čtení akorát ztrátou času. Nechte se vést intuicí. Pokud už na začátku pocítíte, že to není nic pro vás, nečtěte to. Je to jen spousta slov a představ o mém světě. Pro vás to nemusí mít v současné době absolutně žádný význam.

Žena a Život

11. dubna 2017 v 12:03 | TMJ
Představuji si Tě, jak objímáš Život, noříš svoji tvář do Jeho širé hrudi a dovoluješ mu, aby tě také objal. Přijímá tě takovou, jaká jsi. Nic po tobě nechce. Cítím tvé uvolnění, když prvním slzám dovolíš, aby smáčely jeho šat. Odnášejí s sebou veškerou bolest. Vnímám tu jemnou energii, která směrem z nitra ven prostupuje tvým tělem, hledá cestičku ke svobodě. Smíření. Slyším tě, jak šeptáš "odevzdávám se do tvých rukou Živote, přijímám vše, co pro mne kdy přichystáš". Život nic neříká, ale ty mu rozumíš. Miluje tě. Malinko se od něj odtáhneš, zvedneš hlavu a podíváš se mu zpříma do očí. "Chci být Tvým partnerem, Živote. Zatančíme si?"

Žena

26. února 2017 v 15:41 | TMJ

Děkuji Ti, že jsi, Ženo. Vždy mě navracíš do rovnováhy, vylaďuješ a inspiruješ. Byla jsi dlouhou dobu nedoceněná a přehlížená. Mužská energie totálně převálcovala Tvou přirozenou spontaneitu. Prošel jsem mnoho bitev, prolil mnoho krve. A nyní se navracím domů, do Tvé náruče. Děkuji Ti, že jsi byla trpělivá, že jsi čekala, než naleznu svůj Svatý grál. Nyní ho pokládám ke Tvým nohám. Pouze myšlenka na Tebe mě poháněla k výjimečným činům, jen touha po spojení s Tebou mě uchovala naživu. Žvaním, poněvadž dlouhá léta boje otupila moji schopnost vyjádřit se srdcem. Přijmi alespoň vyjádření vděčnosti touto cestou. A buď mi inspirací i v dalších mých výpravách.

Není lehké si to přiznat, ale byla jsi jak mou největší slabostí tak mou největší motivací. Když mé srdce ztvrdlo na kámen, myšlenka na Tebe mu vdechla život. Největším překvapením bylo odhalení Ženy ve mně, největší slastí byla má přítomnost v Tobě. Osud mne zavál až pod okno Tvé věže, kde pěju tuto sladkou píseň, přestože oděn do zbroje z kůže a kovu, jsem válečníkem a dobrodruhem. Nyní třímám loutnu, můj meč je však připravený utínat dračí hlavy, pokud Tě budou držet ve své moci.

Tvůj Muž.

ANIMA - vlastní tvorba

15. února 2017 v 14:12 | TMJ

Kdo jsem?
Kdo jsem... já?
Mám na mysli skutečné JÁ?!

Ptám se sám sebe na SEBE...
Jaký paradox!
Kdo se to vůbec ptá na koho...?

Pátrám ve své mysli...
Procházím kartotékou vzpomínek...
Ale já si na sebe NEPAMATUJU!
Nikdy jsem se nepotkal...

Dívám se do zrcadla.
Nebo se ten obraz v zrcadle dívá na mne?

Ten pohled...
jakoby mi chtěl ukrást MĚ!
Co je to za čáry?

Má nárok si můj obraz v zrcadle říkat JÁ?
Ne. Zakroutím hlavou.

Obraz v zrcadle kopíruje moje pohyby.

Nejsem objekt.
Stejně jako zrcadlo není tváří,
která se v něm zrcadlí.

Odcházím.
Nechávám zrcadlo za sebou.

Nejsem to JÁ...

Kráčím.

Tělo se rytmicky pohybuje...
Nahlížím na něj.

Ruce, prsty,
skrabatělá kůže na kloubech...

A mám tě!
TY, kdo nahlížíš!
KDO JSI!?

Ticho...

Nahlížím dál.

Nahlížím na svět kolem.
Nahlížím prostor a věci v něm.

Jsem jako čaroděj-
Nahlížením přeměňuji svět na objekty.

Jakmile z něčeho udělám objekt,
nechám ho za sebou.
Jako to zrcadlo.

Nejsem to JÁ...

Nikde tady venku nejsem JÁ...

Zastavuji se.

Obracím pozornost do svého nitra.

Jsi tam někde... JÁ?

Vnitřek je plný představ.
Jsou jako ty objekty venku,
akorát bizardnější.
A pořád se do toho plete čas...

Nechávám ty představy za sebou.
Jako to zrcadlo.

Nejsem to JÁ...

Nořím se hlouběji.

Dotýkám se mnoha verzí sebe sama...

Je to vůbec možné?
Je možné skutečně zavadit o SEBE?

Všechny verze sebe sama nechávám za sebou.
Jako to zrcadlo.

Nejsem to JÁ...

Objekty a představy se rozpustily do jednolité, beztvaré hmoty.

Čelím nekonečné prázdnotě...

Není tu!
JÁ tu není...!
Není tu NIC.

Zůstalo jen nahlížení samo,
nahlížení, bez nahlížitele...

Usměrněný proud vědomí.
Tak jemný, že je skoro nepostřehnutelný.
Avšak všudypřítomný...

Vědomí.
To jediné se mi nedaří položit stranou a nahlédnout.

Nejde to...
Mohu pouze pocítit Jeho přítomnost.

Vědomí...
Pokouším se ho zeptat,
ale všechny otázky jsou najednou bez obsahu.
I ta o JÁ.

JÁ...
Je to jenom prázdné slovo.

Najednou mi to celé připadá směšné...
Co jsem si to myslel?!

TO, co se nachází za slovem JÁ,
nelze vyslovit.
Prostupuje vším
a zároveň není ničím...

Všechny formy ho obsahují,
samo je však bez formy...

Kdyby se mi někdy podařilo TOHLE odložit
a nechat za sebou,
jako to zrcadlo...
přestal by existovat celý vesmír!

Protože z TOHO... celý vesmír vychází...

Jsi

14. října 2016 v 9:41 | TMJ


Pozorujíce pocity, jsi nad pocity.
Pozorujíce myšlenky, jsi nad myšlenkami.
Pozorujíce smysly, jsi nad smysly.
Pozorujíce čas, jsi nad časem.
.
.
.
Kdo vlastně jsi?
Jsi tím, co tohle všechno dohromady spojuje.
Jsi věčným vesmírným vědomím dočasně nasoukaným do formy.
.
.
.
Nejsi tím, komu se odehrává tvůj příběh.
Jsi prostorem, kde se ten příběh odehrává.
Právě teď.
.
.
.
Jsi. A jsi bez úsilí.
Jsi jako ten nebo tamten. I oni JSOU, stejně jako ty JSI.
Vědomí je neměnné.
Všichni jsme stejně.
.
.
.
Nejsi žádný objekt, ani žádný subjekt.
Nejsi ani uvnitř, ani venku.
Nemáš žádný tvar, ani žádný vzor.
Jsi prostě bytím, ve kterém vstávají a zase mizí všechny formy, venkovní i vnitřní,
subjektivní i objektivní.
Jsi tím, co je všechny zažívá.
Čiré vědomí.
Bez definice.
U - vědomuješ si to?
.
.
.
JSI PROBUZENÉ VĚDOMÍ.
:-)

Děju se

26. dubna 2016 v 11:53 | TMJ

Svlékám formy.
Odlupuji je jako šupiny
chránící duši před světem druhých.

Nejsem to, co odpadá
říkám si
když klesají do hlubiny.

Pravda je nahá
bez přívlastků.

Všechno jsem pustil
sledujíc
co je neměnné.

Ztrácím se.
Nebo se nacházím?
Kam až to sahá?

Toho rána
všichni zmizeli
nejsou tu.

I ten, kdo si myslel,
že to vše sleduje
se rozplynul
s novým dnem.

Prázdnota v prostoru
bez objektu.

Herec
se proměnil ve hru.
Tanečník
je tancem.

Jsem nahý.

Záhy
oblékám si
co mi sluší.

Svět vzorů
mě opět vtahuje.

Život
už je takový.

Do všeho
co bylo mrtvé
vkládám opět svou duši.

Z podhoubí
vykukují klobouky.
Bez úsilí
bez dobrého
bez zlého.
Jak prosté.

Jsem oblečený
a zároveň
nahý.

Bez snahy
jdu sám sobě
vstříc.

Děju se.

Touha, hledání, usilování jako překážky bytí

21. září 2015 v 15:13 | TMJ
Lidé mají dojem, že nějak dokáží k sobě přitáhnout to, co v životě chtějí, po čem touží. Skouknou nějaké to motivační video, kde to vypadá tak jednoduše. Technik, jak být úspěšný je spousta. Neustále nám to vtloukají do hlavy ve filmech, v reklamách, v práci. Je třeba mít jaský cíl a spoustu úsilí a odhodlání. Ale ve skutečnosti přitahujeme jen to, co JSME a to bývá mnohdy v rozporu s tím, co chceme. Nic jiného ani přitáhnout nelze, úsilí a chtění s tím nemá nic společného. Naopak, působí rušivě, odvádí nás od toho, co JSME...



Přání, chtění něčeho dosáhnout, ať je to sebeušlechtilejší myšlenka, v sobě nese pocit nedostatku. Nejdříve musí dojít ke vzniku nedostatku, aby mohl nastoupit proces dosahování chtěného stavu. Pak dochází k rozdělení, dalo by se říci až rozdvojení. Je tu nynější já, ale s ním nejsem příliš spokojený a pak je tu nějaká zidealizovaná představa já. "Když na sobě budu usilovně pracovat, jednou té představy dosáhnu." Přirozeně zde tedy dochází k rozvoji konfliktu, který je založený na iluzi. Když se nad tím upřímně zamyslíme, tak které já je skutečné - to nynější, nedokonalé nebo to budoucí, vysněné? To se týká i tak posvátných stavů, jako je dosažení osvícení nebo probuzení. Usilování o dosažení tohoto stavu je velkou překážkou k tomu, aby vůbec nastal. Je to paradox, ale přesně tak to je. Probudit se, znamená pustit se, přestat usilovat. Často slýchám, že je třeba, abychom zastavili mysl nebo jí ztišili. Paradoxně však úsilí o zastavení nebo ztišení mysli celou věc ještě komplikuje. V naší mysli vytvoříme malou separovanou část, která se s ní snaží přetahovat. Tato vyseparovaná část mysli si může třeba říkat: "má mysl je klidná" a nebo rovnou přikazuje: "Buď už ticho!" Jak ale můžeme bojovat s myslí na jejím vlastním hřišti, jejími vlastními nástroji? Kam se dostaneme, když se snažíme potlačit mysl pomocí mysli? Ano, do začarovaného kruhu a to přesně mysli vyhovuje.


Mysl není nijak ambiciozní, je to jenom program, nástroj, který je dobrým sluhou, ale špatným pánem. Zato ego, které se pomocí mysli projevuje, je ambicemi přeplněné. A je velmi vychytralé. Když ho odhalíte, okamžitě přijde v převleku s plánem, jak se dá s myslí zatočit, dokonce i jak zničit to zkažené ego a nahradit ho lepším já (novou vylepšenou verzí ega). "Zatím se ti to ještě nedaří, ale když na sobě budeš usilovně pracovat, budeš meditovat, číst, poslouchat velké mudrce, to by bylo, abys mysl neporazil!" Předstírá boj sám se sebou, aby mohlo trvat dál. Co ale s tím? Jak z toho ven? Neo v posledním díle Matrixu na to přišel. V rozhodujícím souboji s agentem Smithem zjistil, že boj nikam nevede. Čím větší úsilí vynakládal, tím větší nakládačku dostával. A tak prostě přestal bojovat. Došlo mu, že jeho nepřítel je jenom prázdnota, která se projevuje prostřednictvím jeho samotného. Když mu nebude dávat žádnou energii, rozplyne se. Stejně tak porazili v legendě o Artušovi čarodějnici Morganu. Prostě se k ní všichni otočili zády a ona přestala existovat. Ale tohle všechno co tu říkám, jsou nakonec jenom myšlenkové pochody. Nelpěte na tom. Nechte to jenom proplout vaší myslí, třeba se něco stane a třeba taky ne. To, co bych vám chtěl skutečně předat, se nedá sdělit slovy. Byly doby, kdy jsem si říkal hledač Pravdy. Jak ale můžete najít něco, co jste nikdy neztratili? Když se hledače zeptáte na to, co vlastně hledá, tak řekne, že neví, ale až to najde, pozná to. Nebo řekne nějakou jinou intelektuální slátaninu. Ego vás dokáže dovést hodně daleko, ale ve skutečnosti vás vede po cestě, kterou samo uměle vytvořilo. Ve skutečnosti nejde o hledání, ale rozpomínání. Bylo to tu stále po celou tu dobu s vámi, ale přes ten humbuk vaší mysli to nebylo slyšet. Nedá se to popsat, protože jde spíš o zážitkový stav. Takové... nastavení.


Já si pomáhám tím, že se pokouším si vybavit jakým způsobem jsem prožíval v dětství. Všechny děti jsou osvícené. No, vlastně i všichni dospělí, jenom o tom neví a hrajou si na cestu za osvícením :-) Nejde o konkrétní vzpomínku, informaci nebo příběh, tam se všude nacpe zase ego. Vzpomeňte si, jak jste byli. Já tomu říkám autenticita. A tu autenticitu přeneste do přítomnosti. Zkuste si třeba vybavit vaší nejrannější vzpomínku, nejlépe z doby, kdy ještě nebyla sformovaná pojmová mysl. Jak jste prožívali, co jste cítili, jak jste byli? A pak nějakou starší, když už jste mluvili, ale přesto ještě nebyl ve vaší mysli vrostlý ten věčný kecálek, co všechno komentuje. Najděte v těch dvou vzpomínkách společného jmenovatele. Zavzpomínejte na pubertu, na tu kakofonii smíšených pocitů a na to, jak jste prožívali přítomnost. A nyní se přeneste do současnosti. Je tu jedna věc, která tu byla po celý váš život v každém okamžiku vaší existence a nyní je tu také. Je to jakýsi proud autenticity. Proud života. Bytí. Bytí je pro vás něco naprosto přirozeného, to nemusíte hledat, dosahovat, usilovat o to. Jenom se pusťe a nechte se unášet tím proudem ;-)

Tři úrovně vědomí

10. srpna 2015 v 11:53 | TMJ
V jihoamerické šamanské tradici se hovoří o třech úrovních vědomí. Podle toho, jaké v člověku zrovna převládá, můžeme pak hovořit o třech typech lidí. Lidé-hadi, lidé-paneři, lidé-orli. O tom hovoří také starověká indická tradice, konkrétně v Bhagavadgítě, kde Šrí Krišna rozlišuje lidi, kteří se narodili ve znamení nevědomosti, lidi, kteří se narodili ve znamení vášně a lidi, kteří se narodili ve znamení Boha. Tyto tři úrovně vědomí nemají úplně ostré hranice a za určitých okolností se dají překračovat.

Lidé-hadi jsou přízemní. Had nemá končetiny a tak se musí plazit po břiše. Neustále se drží při zemi, odkud se dívá na svět. Tato úroveň vědomí je v lidském mozku v přímém spojení s tzv. plazím mozkem. Jedná se o mozkový kmen a zadní mozek. Tyto části máme společné s plazy, proto se jim říká plazí mozek. Jsou zde uložené nejzákladnější instinky lidského těla, jako je dýchání, polykání, krevní tlak apod. Indická tradice hovoří o lidech narozených ve znamení nevědomosti. Do této úrovně spadá většina lidí na této planetě. Lidé, kteří se zajímají jen o naplnění základních potřeb - jíst, pít, spát, souložit. Jejich život se točí v jednoduchém kruhu. Své potřeby uspokojují pokud možno okamžitě.


Lidé-panteři jsou silní, cílevědomí, vášniví, jednají plánovitě. Panter je vybavený k tomu, aby byl predátorem. Našlapuje tiše, útočí ze zálohy. Jeho pohyby jsou bezchybné, strategie smrtící. Panter již na svět shlíží z větší výšky a na kořist číhá na stromech, odkud vídí přicházet každé zvíře kráčející nebo plazící se po zemi. Mají tedy větší rozhled, než lidé-hadi, které nepřekonává jen v jediné věci - v jejich počtu. Lidé panteři jsou silní a velmi dobře si toho jsou vědomi, jsou tedy egocentrici. Přitahuje je moc a bohatství. Jsou schopni neuvěřitelných výkonů, což mnoho obyčejných lidí může imponovat. Dnešní svět je prakticky ovládán takovými lidmi. V současné době je společnost po ekonomické a politické stránce nastavená tak, že jsou lidé-panteři zvýhodňováni, jsou dáváni ostatním za vzor. Tito lidé se dostávají na vysoká politická místa i na vysoká místa ve velkých firmách a nadnárodních korporacích. V indické tradici se tato úroveň vědomí shoduje s lidmi, kteří se narodili ve znamení vášně. Tito lidé jsou pod silným vlivem svých vášní, ale nedělá jim problém odložit své uspokojení na později. Rádi jedí, souloží, rádi ovládají druhé, doslova si užívají každý požitek. Jsou pro to schopni udělat velké věci a umí si to také náležitě užít. Jejich ego je velmi silné. Mají rádi soupeření a neradi prohrávají. Védy hovoří o tom, že takový člověk se nakonec může stát i démonem.


Lidé-orli jsou naprosto svobodní. Jako jediní jsou schopni bezusilovného dosahování cílů. Shlížejí na svět z výšky, odkud ho pozorují ostrým zrakem. Z této výšky není rozdílu mezi pozemními tvory. Od hada až po pantera - všichni jsou připoutaní, chybí jim širší pochopení, nevidí souvislosti, které vidí z této výšky on. Orel ale většinu dne netráví kroužením po obloze. Najdete ho sedět na skalní římse, daleko od jakéholi nebezpečí. Teď vypadá jako jakýkoli jiný pozemní tvor. On ale jen tak nedřepí, nýbrž vyčkává. Jako pokojný bojovník je ve střehu a čeká na vhodnou příležitost, neplýtvá energií. Jakmile příležitost přijde, okamžitě bezchybně zareaguje a když je po všem, opět se stáhne a vyčkává dál. Orel čeká na vhodný vítr. Jakmile ucítí stoupající sloup vzhuchu, prostě jen rozprostře svá velká křídla, natáhne každý svůj brk a nechá se bez jediného mávnutí křídly pomalu vynést stoupajícím vzduchem. Stoupající vzduch představuje vlastně okolnosti, křídla představují genetickou výbavu a zkušenosti. Člověk-orel vypadá jako obyčejný človíček, ale je bdělý. Jakmile přijde vhodný vítr, roztáhne svá křídla a nechává se unášet na vlně přítomného okamžiku. Jedná zcela dle přirozenosti, neklade odpor, ani to nepřehání s úsilím. Má všechno, co je potřeba, proto nemusí o nic usilovat. V indické tradici jsou to lidé narození ve znamení Boha. Křesťané by řekli, jsou to lidé, na které sestoupil Duch svatý. Jsou to ti, které ostatní nazývají osvícení nebo probuzení.


Nejsnáze rozeznatelní jsou panteři. Poznáme je na první pohled, někdy ani nemusí mluvit, vyzařuje z nich síla a sebejistota. Mezi hadem a orlem nemusí být na první pohled vidět rozdíl. Orlův přístup spočívá také v jednoduchosti a když sedí, vypadá jako pozemní tvor. Had ale jedná z nevědomosti a připoutanosti. Orel se odhalí ve chvíli, kdy přijde "vhodný vítr". Nemusí ani vědět, že je právě orlem, ani že nastal vhodný vítr pro roztažení křídel. Stačí, když naslouchá své přirozenosti a všechno se děje tak nějak samo. Lidé kolem něj pak říkají: teda ty máš ale štěstí! Není to štěstí. Orel jen jde Životu na ruku a Život na to reaguje.

Ne každý zapadne do jedné z kategorií a je to přirozené. Vývoj vědomí nelze kategorizovat a neprobíhá ve skocích. Dá se tudíž říct, že většina lidí je někde na cestě mezi těmito úrovněmi. Nedělejte si tedy starosti s tím, že vlastně nevíte kam byste se jednoznačně zařadili. Orel by právě nějaké úrovně vůbec neřešil, stačí jen být sám sebou, teď a tady.

Nová rubrika

10. srpna 2015 v 8:49 | TMJ
Sice jsem si při vzniku tohoto webu říkal, že se budu soustředit spíš na praktické záležitosti, ale nemůžu si pomoct. Vždycky jsem byl pisálek a rád jsem prozkoumával hlubiny duše. Do této rubriky budu sem tam vkládat své myšlenky či pocity. Snad tím někoho inspiruji, přiměji k rozjímání, kontemplaci nebo meditaci. Ostatní prominou a nebudou ty řečičky brát tak vážně ;-)

 
 

Reklama