Strom života

Návrat ke kořenům

9. dubna 2017 v 19:06 | TMJ
Poslední dobou mám pocit, že návrat ke kořenům je jedna z posledních možností léčby naší nemocné civilizace. Hlavní mainstream vzbuzuje dojem, že jsme někde na vrcholu vývoje lidstva. Ale to je nesmysl. To by se ve světě nedělo to, co se děje. Pak by třeba nikoho ani nenapadlo, aby přes masové protesty prosazoval stavbu ropovodu, který narušuje indiánské posvátné pohřebiště. Poselství předků je méně důležité, než dollar? Kdo tohle rozhodl? Kdo z nás by chtěl, aby se mu rejpaly v hrobech vlastních dětí? My rozhodně nejsme rozvinutá civilizace, spíš naopak, někde v dávné minulosti jsme se odklonili od vývoje a vletěli jsme do slepé uličky. Vývoj na úrovni technologické byl tak prudký, že náš vývoj na úrovni ducha se nestačil za tu dobu ani nadechnout. Měli bychom se zeptat právě těch lidí, které považujeme za primitivni, jak tuhle společnost vyléčit. Však to velký náčelník severoamerických indiánů Seattle předpověděl v roce 1855: "Jednou se k vám vaše vlastní děti otočí zády, přijdou sem za námi a budou chtít učit."

Ohiyesa

13. dubna 2016 v 9:09 | TMJ
Ohiyesa, dakotský indián známý také jako Dr. Charles Alexander Eastman, je popisován jako "nejpronikavější a nejcitlivější z domorodých amerických myslitelů". Byl nazýván "indiánským Thoreauem". Narodil se v roce 1858 v jižní Minnesotě. Později vystudoval americké školy, aby pochopil jednání bílých, ale v srdci i v duši zůstal hrdým Indiánem.


Když mu byli čtyři roky, byl jeho otec poslán s dalším tisícem indánů na nucené práce. Jeho návrat popisuje Ohiyesa takto:
"Jednoho dne při lovu spatřil, jak proti němu kráčí Indián v šatech bílých lidí. Byl to jeho otec, který přežil zajatecký tábor a který se vrátil, aby vyhledal svého syna. Ve svém zajetí poznal Mnoho Blesků moc evropské kultury a pochopil, že v jejím rámci nemůže indiánský způsob života přežít. (...) Odešel s Ohiyesou na malou farmu v jihozápadní Dakotě a začal z něho vychovávat nový druh bojovníka. Do bílých škol ho poslal se slovy: 'Je to stejné, jako kdybych tě posílal na tvou první válečnou výpravu. Očekávám, že zvítězíš.'" (Duše indiána, str. 8, úvod Kenta Nerburna)

Ohiyesa poté již jako Charles Alexander Eastman vystudoval lékařskou fakultu Bostonské univerzity, po krátkém působení jako lékař se plně vrhl na problematiku vztahů bílých a Indiánů. Advokát, lékař, poradce prezidentů, člen skautského hnutí, tím vším Ohiyesa byl. Ke konci života se vrátil do rodných lesů Středozápadu a věnoval se tradičnímu životu, často najednou odešel na několik měsíců žít sám do lesů.

Ohiyesa vždy směřoval své úsilí k většímu porozumění mezi indiány a bělochy. Jednou zavedl indiánské stařešiny do galerie plné vzácných obrazů, aby jim vysvětlil, co obraz pro bílého muže znamená. Stařešinové mlčky prošli galerií a poté nejstarší z nich řekl: "Je opravdu těžké porozumět duši bílého muže. Když se bílý muž setká s řekou, zabije ji. Setká se s lesem, zabije ho. Setká se se zemí, zabije ji. Potom barvami pomaluje kus plátna a u toho se dojímá..."


Nejznámější dílo Ohiyesy je krátká knížečka Duše indiána, která si klade za cíl seznámit čtenáře s jeho progresivními myšlenkami jako hlasatele životního názoru původních amerických obyvatel. Čtenáři se tak nabízí jedinečná možnost zapřemítat si o tom, jak se vzdalujeme od kořenů (a proč vlastně?) a o pošetilosti mnohých ideálů masové společnosti dneška (přestože byla napsána před sto lety, je stále aktuální).

V knize se např. pozastavuje nad křesťanským pokrytectvím, kdy biblické zázraky jsou považovány za samozřejmost, ale indiánskými mýty a hrdinskými příběhy je opovrhováno. Studiem bible došel k závěru, že Ježíš byl vlastně indián: žil a hlásal indiánské ideály. Protestoval proti hromadění věcí a přílišnému majetku. Byl nakloněný míru. Byl stejně nepraktický jako každý indián a za svou láskyplnou práci neočekával žádnou odměnu. "Křesťanská civilizace neexistuje," píše v knize, "křesťanství a moderní civilizace si odporují, zatímco duch křesťanství a duch našeho pradávného náboženství jsou svou podstatou stejné."

Život tohoto velkého indiána je částečně zachycený ve velkém dějepisném díle Dee Browna s názvem Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Podle této knižní předlohy byl později natočený stejnojmenný televizní film, který však obsahuje jen zlomek této vynikající knihy.

Proslov indiánského náčelníka Seattle z roku 1854 je stále aktuální

20. listopadu 2015 v 8:59 | TMJ
Roku 1855 vyzval americký president Franklin Pierce indiánský kmen Duwamishů, jenž žil ve státě Washington na severozápadě USA, aby prodal své území bílým osadníkům a usídlil se v rezervaci. Na požadavek, vybízející k činu dosud neslýchanému, odpověděl náčelník Seattle touto řečí. Přijde mi neskutečně aktuální, protože ono zakletí bílého muže, který si myslel, že s požehnáním božím ovládne a pokoří přírodu se v dnešní době pomalu rozplývá. Vypadá to však, že bílý muž potřeboval 160 let na to, aby pochopil hluboká slova tohoto náčelníka "primitivního" národa. Náčelník řekl: " Zapomíná na hroby svých předků a na dědická práva svých dětí." Pravda. Nevážíme si toho, co naši předci po tisíce let budovali, co matička příroda miliony let trpělivě vyvažovala a našim dětem zanecháváme vydrancovanou zem, otrávenou půdu a vody, těžký vzduch. Považujeme se za špici evoluce, ale není to spíš slepá evoluční ulička? Jeho slova jsou i tak trochu předpovědí, skvěle zachycující, co se stane za pár desítek let: "Pokračujte v kálení do svého lože, a jedné noci se zadusíte ve vlastním neřádu." nebo "Protože co se stane zvířatům, stane se zakrátko i lidem. Všechny věci jsou spojeny." Lidé se diví, kolik je ve světě násilí, ale čemu se divíte, když naše civilizace je na násilí postavená. Láska a humanita jen k lidem stejné rasy, kultury, názorové skupiny. Mezi tím, co se lidé dohadují o tom, kdo s kým by měl pro jakou pravdu bojovat, umírá jim planeta pod nohama. Pralesy hoří, ale z krátkodobého ekonomického hlediska to je spíš zisk, tak nač se starat. Pouště se rozrůstají, ledovce tají, živočišné druhy vymírají, ale to není na pořadu dne, máme tu přeci válku proti zlu! Dětem kupujeme hračky zvířátek, och jak jsou roztomilá, vodíme je do zoo se na ně dívat, jak si žijí šťastně, ale ukázal někdo dětem skutečná zvířata, která mají denně na talíři, žijící v koncentračních táborech po celém světě? Ta zmutovaná monstra napumpovaná stresem, hormony, anibiotiky... utrpením? Bílý člověk potřebuje velký otřes, aby si to všechno uvědomil. To, co se děje nyní je ještě málo...

A nyní k samotné řeči náčelníka:


Velký náčelník nám také posílá přátelská slova, plná dobré vůle. To je od něj laskavé, protože my dobře víme, jak málo potřebuje naše přátelství na oplátku. My tedy vaši nabídku uvážíme. Víme, že když neprodáme, bílý muž přijde s puškou a naši půdu si prostě vezme. Co náčelník Seattle řekne, na to se může Velký náčelník ve Washingtonu spolehnout tak, jako se naši bílí bratři mohou spoléhat na příchod ročních období. Moje slova jsou jako hvězdy - nikdy nezajdou.

Jak můžete kupovat a prodávat oblohu, jak můžete obchodovat s teplem země? To je myšlenka, která je nám cizí.

My přece nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, tak jak je chcete od nás kupovat?

Každý kousíček téhle země je mému lidu drahý. Každá zářící jehlička borovic, každý písečný břeh, každý závan mlhy v temných lesích, každá mýtina a každá bzučící muška je v paměti a zkušenostech mého lidu něčím posvátným.

Míza, jež proudí pod kůrou stromů, je prosycena vzpomínkami rudého muže. Mrtví bílých zapomínají na zemi svého zrození, když odcházejí na svou pouť po hvězdách. My, my jsme součástí země, a země je součástí nás. Vonící květiny jsou naše sestry. Jelen, kůň, velký orel jsou naši bratři. Skalnaté útesy, šťávy lučin, teplé boky našeho koně, člověk sám - to vše patří k jedné rodině.

A tak když Velký náčelník ve Washingtonu říká, že by chtěl koupit naši půdu, žádá od nás moc. Slibuje nám také, že nám zajistí místo, kde si budeme moci žít v klidu po svém. Bude nám prý otcem, a my budeme jeho dětmi. My tedy vaši nabídku, že koupíte naši půdu, uvážíme.

Zářící voda, jež proudí v řekách a bystřinách, není obyčejnou vodou, je to krev našich předků. Pokud vám prodáme naši půdu, musíte si pamatovat, že je posvátná, a musíte to naučit i své děti. Musíte jim říct, že každé tajemné zrcadlení v průzračné vodě jezer vypráví o dějinách a vzpomínkách ze života našho lidu.

Mumlání vod je hlasem otce mého otce. Řeky jsou naši bratři, ony v nás hasí žízeň, nosí naše kánoe a živí naše děti. Pokud vám prodáme půdu, musíte si pamatovat, že řeky jsou i vaši bratři, a musíte naučit své děti, aby se k nim chovaly se stejnou laskavostí jako ke svým bratřím.

Rudý muž vždycky ustupoval před bílými lidmi, tak jako horská mlha ustupuje před ranním sluncem. Ale popel našich otců je nám svatý. I jejich hroby jsou v posvátné půdě, stejně jako tyhle kopce a stromy. Tento kout země je zasvěcen nám.

Víme, že bílý člověk našim zvykům nerozumí. Pro něj je jedna část země stejná jako každá druhá, protože je cizincem, jenž přicház za noci a bere si ze země, cokoliv potřebuje. Země mu není bratrem, ale nepřítelem, a když si ji podrobí, jde o kus dál. Za sebou nechává otcův hrob, a nic mu to nevadí. Uloupí zemi svým dětem, a nic mu to nevadí. Zapomíná na hroby svých předků a na dědická práva svých dětí.

Jedná se zemí, svou matkou, a s oblohou, svým bratrem, jako s věcmi, jež je možno kupovat, plundrovat a prodávat jako ovce či blýskavé korálky. Jeho nenasytná hltavost pozře celou zemi a nezanechá po sobě nic než poušť.

Nevím. My děláme věci jinak než vy. Vím jen, že pohled na vaše města bolí oči rudého muže. Ale možná že jsme jen divoši a ničemu nerozumíme.

Ve městech bledých tváří není tichého místečka, kde bys mohl zaslechnout, jak se rozvíjejí lístky na jaře, jak sviští hmyzí křidélka. Možná že jsem jen divoch a ničemu nerozumím. Jak ale ten rachot zraňuje mé uši! A co je do života, když člověk nemůže poslouchat teskné volání lelka anebo spory žab na nočním jezeře? Jsem rudý muž a ničemu nerozumím. Indián má raději měkké šumění větru, když hladí tvář rybníka, a jeho vůni, vymytou poledním deštěm a nasáklou smolným dechem borovic.

Vzduch je pro rudého muže drahocenný, protože všechny věci sdílejí společný dech - zvířata, stromy, člověk - všichni dýcháme stejný vzduch. Zdá se, že bílý člověk je lhostejný ke vzduchu, který dýchá. Jako nemocný, který umírá po mnoho dní, i on už otrnul vůči mrtvolnému puchu.

Prodáme-li vám svou půdu, musíte si pamatovat, že vzduch je nám drahý, protože sdílí svého ducha s veškerým životem, jejž napájí. Vítr, který dal první doušek vzduchu mému dědovi, přijal také jeho poslední vzdech. A vítr musí předat dech života i našim dětem. Prodáme-li vám svou půdu, musíte ji opatrovat jako zvláštní posvátné místo, kam si i bílý člověk bude moci zajít, aby vychutnal vítr oslazený lučními květy.

My tedy vaši nabídku, že koupíte naši půdu, uvážíme. Rozhodneme-li se ji přijmout, dám si jednu podmínku. Bílý člověk se musí chovat ke zvířatům naší země jako k vlastním bratřím.

Jsem jen divoch a jinou cestu neznám. Viděl jsem tisíce hnijících bizonů na prérii, kde je nechal ležet bílý muž, když je postřílel z jedoucího vlaku. Jsem jen divoch a nechápu, proč má čmoudící ocelový oř být důležitější než bizon, kterého zabíjíme, jen abychom přežili.

Co je člověk bez ostatních tvorů? Kdyby zanikla všechna zvířata, člověk sám by zahynul na velkou samotu duše. Protože co se stane zvířatům, stane se zakrátko i lidem. Všechny věci jsou spojeny.

Musíte naučit své děti, že půda pod jejich nohama je popel našich praotců. Aby si vážily země, řekněte jim, že oplývá životy našich pokrevních příbuzných. Učte své děti tomu, čemu jsme naše potomky učili my: země je naší matkou, a cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Když lidé plivnou na zemi, plivají sami na sebe.

Tolik víme - země nepatří člověku, člověk patří zemi. To víme. Všechny věci jsou spojeny jako krev, jež pojí jednu rodinu.

Cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Člověk neutkal osnovu života, je jen jedním z jejích pramínků. Cokoliv učiní osnově života, činí sám sobě.

My ale uvážíme vaši nabídku, abychom odešli do rezervace, kterou jste nám přidělili. Budeme žít stranou, v míru. Málo záleží na tom, kde strávíme zbytek našich dnů, už jich stejně moc nezbývá. Ještě několik hodin a několik zim a žádné z dětí velkých národů, které kdysi obývaly pláně anebo v malých skupinách putovaly hvozdy, tu nezůstanou, aby truchlily nad mohylami lidu, jenž byl kdysi stejně mocný a nadějný jako váš.

Proč ale naříkat nad zánikem mého lidu? Kmeny jsou stvořeny z lidí, nic víc a nic míň. Lidé přicházejí a odcházejí jako vlny na moři, a dokonce ani bílý člověk, jehož bůh s ním chodí bok po boku a rozmlouvá s ním jako s přítelem, nemůže být vyňat ze společného osudu. Možná že jsme přece jen bratři, uvidíme.

Jednu věc víme, a možná že ji jednou pochopí i bílý muž. Náš Bůh je stejný Bůh jako váš. Vy si možná myslíte, že ho vlastníte, tak jako chcete vlastnit naši půdu. Ale to nejde, protože on je Bohem všech lidí a má stejný soucit s rudým mužem jako s bílým. Tato země je mu drahá, a ublížit jí znamená vršit opovržení na jejího tvůrce. I bílí lidé pominou, a možná ještě dřív než ostatní kmeny. Pokračujte v kálení do svého lože, a jedné noci se zadusíte ve vlastním neřádu.

Ale ve svém zániku budete jasně zářit, zažehnuti silou Boha, který vás přivedl do této země a z nějakého zvláštního důvodu vám dal právo nad ní a nad rudým mužem. Tato sudba nám zůstane tajemstvím, protože nám nejde na rozum, proč všichni bizoni jsou vybiti, divocí mustangové zkroceni, tajná zákoutí lesů ztěžkla pachem lidského množství a výhled na žírné kopce je zakryt mluvícími dráty. Kde je houština? Pryč. Kde je orel? Pryč. A co to znamená, když musíme dát sbohem rychlému koni a lovu? Konec života a začátek živoření.

Možná že bychom měli naději porozumět, kdybychom věděli, o čem bílý člověk sní, o jakých nadějích vypráví svým dětem za dlouhých zimních nocí, jaké vidiny vpaluje do jejich myslí, po jaké budoucnosti pro ně touží. Jsme ale jen divoši, a sny bílého člověka jsou nám skryty. A protože jsou nám skryty, musíme jít svou cestou.

My tedy uvážíme vaši nabídku, že koupíte naši půdu. Řekneme-li ano, bude to proto, že chceme mít jistotu o rezervaci, kterou nám slibujete. Tam možná dožijeme své dny tak, jak si přejeme. Až poslední rudý muž zmizí z tváře země, zbyde po něm jen památka jako stín obláčku, jež táhne nad prérií, ale tato pobřeží a tyto lesy budou pořád hostit duše mého lidu, který miloval tenhle kus země tak, jako novorozeně miluje tep matčina srdce. Prodáme-li vám svou půdu, milujte ji tak, jako jsme ji milovali my. Starejte se o ni tak, jako jsme se o ni starali my. Podržte si v paměti vzpomínku na naši zem, jaká byla, když jste si ji brali. A ze všech svých sil a z celého srdce svého ji zachovejte svým dětem a milujte ji tak, jako nás všechny miluje Bůh.


Jedno víme - náš Bůh je stejný jako váš. Tato země je mu drahá. Ani bílý člověk se nemůže vyhnout společnému osudu. Možná že jsme přece jen bratři. Uvidíme…

Šaman Angaangaq: roztajte led v lidských srdcích

15. září 2015 v 13:47 | TMJ


Angaangaq, nositel titulu "Angakkorsuaq", což v překladu znamená Velký šaman, je léčitel a eskymácký stařešina národa Kalaallitů ze západního Grónska. Nese v sobě sílu a paměť předků, kterou jsme my někde na cestě věků dávno ztratili. Na svém oltáři má kost z daniela od své pra-pra-...-babičky starou 5000 let. Angaangaq nese poselství od svých předků. Už delší dobu pozoruje proměnu své domoviny, led taje. Ale jeho úkol je mnohem těžší, než je prosté zastavení tání ledovců. Angaangaq chce roztavit led v lidských srdcích. Napsal stejnojmenou knihu, kterou vřele doporučuji (Roztavte led v srdcích) a cestuje po celém světě, aby naplnil své poslání.


Citace z knihy:


"Šaman je člověk jako ty a já, člověk mezi lidmi. Není to nadčlověk, nýbrž skutečný člověk. Bedlivě pozoruje dění, oddává se sebezkoumání a snaží se probádat všechny tři světy svého nitra."

"Všechno, do čeho vložíš duši, ožije. Všecno, co žije, se obnovuje a přichází zpátky. Podívej se na květiny: každý rok se vracejí. Všechno co děláš duchem, se promění v květinu - a ta každý rok znovu rozkvete."



Výzva k motlidbě:


Kráčím k vrcholu hory, abych se pomodlil.
Stojím tu, samotný, na samém vrcholku světa a divám se na nesmírnou rozlehlost, která mě obklopuje. Cítím se maličký, jako tečka v obrovském tvorstvu.

Zdalipak mě Ten Veliký uvidí? Uslyší mě?

Pak si všimnu, že nejsem sám. Jsou tu se mnou kameny, ale spí. Vím to, protože když po nich kráčím, nevidím jejich velkolepou krásu. Setrvávají ve spánku. Musím je probudit, aby mohly Stvořiteli ukázat svou krásu a modlit se spolu se mnou.

Jsou se mnou i rostliny, ale také spí. Vím to, protože když mezi nimi procházím, nekvetou. Musím je probudit, aby mohly Stvořiteli ukázat své nádherné květy a modlit se spolu se mnou.

V dálce vidím zvířata. Také spí. Vím to, protože kráčejí se svěšenými hlavami. Musím je probudit, aby se narodila nová zvířata a mohla si hrát. Musím je probudit, aby mohla chodit jak se patří a modlit se ke Stvořiteli.

Vidím také lidi. I oni spí. Vím to, protože nezpívají písně srdce. Musím je probudit, aby jejich srdce mohla promlouvat ke Stvořiteli.

Jakmile probudím svět kamenů, rostlinou říši a říši zvířat, probudí se i lidé. Pak Stvořitel uslyší naši motlitbu a uvidí mě.

Výzva k motlitbě směřuje ke všem lidským bytostem. Zaslechneš-li ji, následuj ji. Modlím se, aby ses naučil modlit. Pak zaslechneš neuvěřitelnou krásu nerostů, spatříš okouzlující hojnost rostlinné říše, zaplesáš nad rozmanitostí světa zvířat a lidský duch ti na rtech vyčaruje úsvěv.

Modlím se a věřím, že se jednoho dne dáme do zpěvu společně. Když společně zazpíváme, vystoupá náš zpěv až k Velikému nebi a On nás určitě uslyší.









Dvě jména, která byste měli znát

12. srpna 2015 v 9:25 | TMJ
Práci a život těchto dvou vynikajících lidí jsem poznal už před mnoha lety, když jsem poprvé přičichnul k samoudržitelnosti a permakutluře. Velmi krátce bych vás s nimi chtěl seznámit, protože si myslím, že to patří k úplným základům zodpovědného života. Přestože oba pánové působí již více jak tři dekády, zatím jsou pro mainstream zcela neznámí a to je škoda, jelikož dle mého názoru jsou to vizionáři. Pro podrobnější info doporučuji shlédnout dokumentární filmy uvedené pod článkem.

První z nich je eko-architekt Michael Reynolds, který si přezdívá architekt odpadu. Staví už více než 35 let s úspěchem velmi levné domy, které disponují vlastním zdrojem energie, vody, tepla i vlastní kanalizací, zcela nezávislé na okolí. Říká jim "pozemní lodě", anglicky Earthship. V dnešní době, kdy na nás doléhají stále naléhavěji důsledky ekonomické, ekologické a energetické krize, se jeví tento přístup jako spása. Ale pro dnešní zkostnatělou byrokraticku společnost je velmi obtížné do sebe zakomponovat něco, co je ekologické, samoudržitelné, harmonické, protože ona sama je opakem: neekologická, neharmonická, směřující k sebezničení. Byrokratický aparát to nepřipustí, protože by mohly vzniknout oblasti zcela nezávislé na systému, kde by žili lidé, kteří nepotřebují supermatkety, ČEZ nebo senát. Michael Reynolds se v Americe setkal s odporem úřadů a byl dokonce nucen své projekty zastavit. Ani u nás by samoudržitelné stavby Michaela Reynoldse nedostali stavební povolení. On si ale řekl: "Musím stavět někde jinde, ale kde?" A pak úplnou náhodou uviděl v televizi hrozivé záběry ze zemětřesení, myslím, že to bylo na Haiti. A tak se tam vydal se svým týmem, bez jedinné cihly, bez jedinné zakázky pro nějakou firmu. Používal materiál, který byl okolo po ruce a inteligentně ho využíval. Učil lidi, kteří ztratili všechno, jak na holé půdě postavit dům z odpadu, který nepotřebuje vodovod, vytápění, kanalizaci, klimatizaci. Oni mu za to byli vděční a zástupci úřadů hltaly jeho nápady a zlepšováky. Když odjel domů, zůstali po něm vyškolení architekti odpadu. Za těch třicet let už byl na mnoha místech třetího světa a vždy měl (narozdíl od Západu), dveře otevřené.


Dalším, nestejně velkým jménem, je Bill Mollison, zakladatel permakultury, trvale udržitelného a etického využívání krajiny. Bill Mollison celý život studuje živé ekosystémy. Devět let žil v lese, kde zkoumal lesní ekosystém. Na základě tohoto výzkumu vytvořil fungující ekosystém jedlého lesa, který dle jeho slov může mít každý člověk za domem a který pokryje velkou část jeho jídelníčku, a přitom jeho osazení zabere 30 pracovních dní třikrát do roka, a poté už jen sklízíte a plejete, protože většina z rostlin jsou trvalky a samorozsévací rostliny. V takovém jedlém lesíku si samozřejmě najdou místo i hospodářská zvířata. Na rozdíl od Michaela Reynoldse se nepotýkal s odporem úřadů, možná proto, že žil v Austrálii, kde si na svém pozemku můžete dělat prakticky co chcete. Zjistil, že jde obrátit průběh eroze půdy, kdy prakticky dochází k proměně poušě opět na les. Vytváří jedlé ekosystémy tam, kde už si lidé mysleli, že nebude nikdy nic růst, a to jednoduše využíváním triků, které okoukal v přírodě. Myslím, že na Západě mu nebyla věnovaná dostatečná pozornost, protože pořád ještě netrpíme nedostatkem, a také proto, že je to nekompatibilní se západním konzumním způsobem života. Asi tak jako Reynolds, setkal se v zemích třetího světa s mnohem větším zájmem, vždyť tam jde o životy.


Možná to nebude někomu zrovna příjemné, ale pokud se Západ neprobere a bude pokračovat v kurzu neudržitelnosti, skončí to totálním úpadkem a rozpadem Západní civilizace, jak tomu bylo v minulosti s mnoha velkými civilizacemi. A naopak, k velkému rozkvětu zemí třetího světa. Protože když zmizí pro-západní propaganda, povede se jim velmi dobře. V zemích třetího světa rostou ekologické nezávislé domy a samoudržitelné jedlé lesy mnohem rychleji, než kde jinde. Lidé na západě si budou do poslední chvíle stavět své předimenzované domy, mrhat fosilními palivy, plýtvat energií, drancovat lesy, otraovat půdu a sekat si ty své trávníky před domem, dokud nepřijde totální ekonomický, energetický a ekologický krach. A pak se začne zase od nuly a lidé jako Michael Reynolds a Bill Mollison budou důležitější, než politici nebo podnikatelé. Budeme se učit od lidí z třetího světa, kteří dnes hltají jejich nápady, kdežto my si dál žijeme v iluzi udržitelnosti našeho způsobu života. Některé části světa mají oproti nám také výhodu v tom, že se zde dá vytvořit ekosystém, který bude produkovat jídlo po celý rok s vynaložením menšího množsvtí energie. Tak proč se o těchto státech hovoří jako o chudých? Protože se měří špatným metrem. HDP nemůže růst stále do nekonečna. Iluze progresivního růstu musí jednou prasknout a až se to stane, pamatujte na tyhle dva velké muže.





Nová rubrika - Strom života

12. srpna 2015 v 8:47 | TMJ
V této rubrice naleznete mé články a úvahy na téma permakultura, samoudržitelnost, příroda, ekologie, ochrana rostlin a zvířat apod., prostě vše, co se týká Stromu života ;-)

 
 

Reklama